Petr Čech

Jak vzpomínáte na začátek své hráčské kariéry?
Vzpomínám rád, protože jako malého kluka mě hrozně bavilo venku hrát fotbal nebo hokej nebo kterékoliv jiné sporty, takže jsem to bral jako velikou zábavu a nakonec jsem byl velice rád když mě můj táta přivedl na tehdejší Škodu Plzeň, když mi bylo sedm let abych začal hrát fotbal a mě to vlastně hned od prvního tréninku strašně bavilo a byl jsem strašně rád a určitě jsem v tom chtěl pokračovat. Nakonec se mi v tehdejší Škodě Plzeň, kde jsem začínal, a která se později přejmenovala na dnešní Viktorii Plzeň, tak tam jsem zůstal nakonec do sedmnácti let a na to také vzpomínám velice rád, protože jsem tam měl spoustu kamarádů a myslím, že i to zázemí, trenéři i spoluhráči, že jsme vždycky měli dobrou partu a předváděli jsme docela i pohledný fotbal a myslím si, že nás to spolu hodně bavilo. Nakonec jsem se v patnácti letech díky výkonům našeho týmu dostal do národního týmu do patnácti let, kde jsem vydržel až do mistrovství Evropy do šestnácti let v roce 1998 pokud se nemýlím. Po tomto mistrovství mi přišla nabídka z Blšan abych podepsal profesionální smlouvu u nich a tím, že mi ji nikdo nenabídl v Plzni a věděl jsem, že tam byl se mnou byl Martin Ticháček, jenž byl se mnou i v národním týmu, tak bychom se tam jak se lidově říká plácali na stejném plácku a to si myslím že by ani pro jednoho z nás nebylo dobře a já jsem tedy byl rád, že jsem nakonec kývl na tu nabídku, která mi otevřela dveře do velkého fotbalu.

Co bylo pro váš vývoj důležitější: jít z Plzně do Blšan nebo poté z Blšan do Sparty?
Nejtěžší pro mě bylo odejít z Plzně, protože můj sen byl ten, že si tam zahraju ligu a vyhraju ji. Od té chvíle co jsem podepsal profesionální smlouvu v Blšanech, tak jsem v Plzni odehrál jedno utkání v dresu Blšan a skončilo to 1:1. Snil jsem tedy jako kluk že nastoupím v lize v tom pruhovaném dresu a že budeme hrát dobře, bavit lidi těmi našemi výkony, ale bylo to nejtěžší a i nejsprávnější rozhodnutí v mé kariéře. Rozhodl jsem se jít tou cestou jakou jsem se vydal a bylo to i poprvé, kdy jsem začal bydlet sám, musel jsem i přerušit školu, musel jsem dojíždět a musel jsem se vypořádat s těmahle věcmi okolo, takže myslím že z tohohle pohledu to bylo určitě složitější, protože do Sparty jsem se těšil a věděl jsem, že to bude velice těžké, ale zase jsem věděl že to byl takový krok, kdy jsem se chtěl posunout dál a byl jsem na to i připraven.

Nebál jste se při přestupu na Letnou že se neprosadíte?
Já jsem se tím moc nezabýval, chtěl jsem jít tomu mému snu naproti a chtěl jsem se prosadit. Samozřejmě je tam i hodně aspektů - když člověk udělá maximum, tak se nemá čeho bát a nemá se za co stydět. Udělal jsem všechno co jsem mohl a uspěl jsme, což bylo i trošku štěstí, ale myslím si že můj táta měl větší obavy než já, protože v té době tam byli tři reprezentační brankáři a mě bylo devatenáct let, takže mě trošku varoval, říkal 'Co tam budeš dělat'. Já jsem ale zase věděl že ze Sparty se dá jít na hostování do ligových klubů, klidně jsem se mohl vrátit na hostování do Blšan, takže zase v tomhletom je to snažší, protože ti mladí hráči co už tu ligu hráli se vždy můžou půjčit do jiných týmů, což by byla ta nejhorší varianta a jsem rád že k ní nedošlo.

Jako vyjukaný mladík jste chytal v Lize mistrů. Jaké jste měl tehdy pocity?
Já jsem se na tu Ligu mistrů strašně těšil, vlastně v té době kdy jsem poprvé nastoupil za Spartu v Opavě jsem si dal takový malý cíl vydržet v té bráně alespoň do prvního zápasu Ligy mistrů abych si alespoň ten jeden zápas v Lize mistrů zahrál. Nakonec tomu pomohla i náhoda že ten první zápas v Lize mistrů se vůbec nehrál, protože jak všichni moc dobře víme poté co se stalo 11.září v New Yorku a tehdejší vedení UEFY rozhodlo, že se to kolo které jsme měli odehrát doma odehrát proti Spartaku Moskva se odložilo a nehrálo se, takže jsem musel na debut počkat o čtrnáct dní později kdy jsme na Bayernu v Mnichově uhráli remízu 0:0.

Okolo vás tehdy kroužily různé věhlasné kluby, vy jste tehdy snil o Barceloně, nakonec jste přestoupil do Rennes. Nelitoval jste toho tehdy a neříkal jste si, že jste možná propásl svoji šanci, která již nemusí přijít?
My jsme měli skvělou sezonu v Lize mistrů, dařilo se nám a mě se také dařilo a bylo to o oťukávání z Arsenalu, Barcelony a všech velkých týmů, ale konkrétně vlastně všechna ta anglická mužstva ztroskotala na tom, že jsme nebyl hráčem národního týmu a neodehrál jsem potřebný počet zápasů, takže jsem nedostal povolení a nemohl jsem dostat ani žádnou vyjímku, takže jsem věděl že do žádných těch klubů ani přestoupit nemohl. Takže Anglie vypadla a nejvážnějším potom byla Barcelona, která byla dalo by se říct že už velkoklubem a myslím si, že v devatenácti letech po jedné sezoně v lize a v Lize mistrů jsem si nemyslel že je to to pravé rozhodnutí, takže nakonec když se ozvalo Rennes tak hrálo výhodu to, že Rennes je bohatý klub který měl velké ambice, měl dobrého trenéra a i to zázemí a stadion bylo super a hlavně jak trenér tak i vedení mě chtěli na post brankářské jedničky a to si myslím že rozhodlo. A to bylo pro mě důležitý, protože pro mě bylo důležité abych se objevil ne v týmu, který mě sice chce, ale do budoucna, ale v týmu kde bych pravidelně hrál. Rennes mě chtěl hned a chtěl abych hrál a myslím si že po všech stránkách, i to že jsem se musel naučit nový jazyk, naučit se žít v nové zemi, tak si myslím že mě to strašně obohatilo a získal jsem nové zkušenosti a myslím si, že to byl správný krok poté na cestě do Chelsea.

Co říkáte na čtvrté místo Rennes? Sledujete jejich situaci?
Myslím si, že je pro ně obrovská škoda že nakonec byly Toulouse přidány dva body v tom zápase kde došlo k přerušení a uteklo jim tak to dobré umístění a kvalifikace Ligy mistrů, nakonec budou hrát Pohár UEFA, ale myslím si že pro ně je to obrovský úspěch i tak. Když se podíváme na začátek jejich sezony, tak ten se jim vůbec nepovedl, byli tam na sestupových místěch, v prvních pěti šesti kolech kdy ztráceli hodně bodů. Kdyby se jim povedl tedy lepší začátek sezony tak myslím, že by s přehledem vlastně to druhé místo uhráli a mohli hrát Ligu mistrů. Mě to ale nepřekvapuje, protože myslím, že ten klub pracuje velice dobře koncepčně i s mladými hráči a ta akademie Rennes patří mezi nejlepší ve Francii. Myslím i, že je tam spoustu hráčů kteří vyrostli do týmu z té akademie a navíc jsou tam další hráči, které si mohl dovolit klub koupit, takže jsou velice silní a já jsem samozřejmě rád, že se jim daří protože spoustu těch kluků znám a hrál jsem s nimi.

Po prosazení v Rennes a v seniorské reprezentaci jste dostal nabídku k přestupu do Chelsea. Byl jste si hned jistý tím, že chcete přestoupit právě do Premier League?
Už v té době poslední léta do Premier League odcházelo stále více a více kvalitních hráčů, evropští trenéři, takže taková ta úroveň která tam byla jako fanoušci, stadiony a podobně, se tímto ještě zvýšila a ta soutěž se zkvalitnila a stala se nejlepší na světě, takže v momentě kdy jsem dostal nabídku k přestupu jsem nepřemýšlel a neváhal jsem ani vteřinu a hned jsem věděl, že jestli to vyjde tak to bude skvělé a chtěl jsem to zkusit.

Co rozhodlo podle vás, že jste po přestupu do Londýna nedal dosavadní brankářské jedničce Cudicinimu šanci a prakticky ihned jste se prosadil do základní sestavy?
Myslím že rozhodlo to, že se mi podařilo mistrovství Evropy a i ta kvalifikace, odkud mě realizační tým i nový trenér (Mourinho - pozn. autora) znali a měli přehled koho tam mají, podařila se mi výborně příprava a myslím si, že to rozhodlo. Jak při tréninku i tak při zápasech makal nadoraz a nakonec mi trenér oznámil že je se mnou spokojen a že mě zná a že mi i dá šanci od začátku abych hrál a že bude záležet jen na mě jak se s tím poperu. Já jsem věděl že jsem měl hodně natrénováno, že se mi dařilo a že jsem i měl nějaké zkušenosti a přál jsem si, aby mi dal šanci hrát a měl jsem to ve svých rukou, takže jakmile mi dal trenér tuhle možnost tak jsem věděl že přichází moje šance a snažil jsem se ji chytit za pačesy.

Jak vycházíte s dvojkou Chelsea Carlem Cudicinim?
Carlo je dalo by se říci povahově podobnej jako já, takže spolu vycházíme velie dobře. On je i co se týče ostatních kluků velice oblíbený. Na začátku ho samozřejmě mrzelo, že volba padla na mě, ale ten náš vztah je velice dobrý a navíc jsme spolu strávili i dost času i mimo protože Carlo je velkým fanouškem létání a několikrát mě vzal na trenažer Boyingu, takže to byla docela legrace.

Považujete sezonu Chelsea za úspěšnou?
Určitě. Myslím že získat double co se týče těch domácích pohárů není vůbec jednoduché, navíc v sezoně kdy jsme měli spoustu zraněných a kdy jsme vlastně tu sestavu museli v mnoha zápasech lepit a nakonec si jsme hráli na všech čtyřech frontách až do poslední chvíle, kdy nakonec jsme díky zraněním a díky tomu že ti hráči kteří tvoří to mužstvo museli potom odehrát všechno a byli z toho trochu i unaveni, takže nám v závěru chyběli síly na to abychom dotáhli všechny čtyři trofeje, ale oba dva poháry můžou být myslím dobrým vysvědčením na konci.

V nejlepších anglických klubech se v posledních letech prosazují mezi golmany pouze cizinci. Čim si myslíte, že to je?
Většina těch týmů má v bráně cizího brankáře a nevím zda je to ítm, že se dřív říkalo že by brankář měl být starší a ti mladí gólmani nedostávali šanci, těžko říct. Tím jak nedostávali šanci, tak možná že radši ty kluby se podívaly mimo, nevím. Myslím, že se tam fotbalu věnuje hodně lidí a že Anglie měla v národním týmu vždycky dobrého brankáře, takže mě to samotného překvapilo protože i v těch nižších soutěžích dobří brankáři jsou, ale je to těžké říct. Je to asi i tím, že v Anglii ti brankáři hrají v týmech i do čtyřiceti let a že vlastně ti mladí kteří jsou za ním ztratí na tom lesku a potom klub radši sáhne po někom jiným.

Dokázal by jste vyjmenovat alespoň tři útočníky, se kterými jste měl během Vaší dosavadní kariéry nejvice práce?
Nejvíce práce? (chvíli přemýšlí) Já myslím že jedním byl určitě Cissé, když jsem byl ještě v působení ve Francii tak jsem s ním sváděl velké souboje, protože většinou býval nejlepším střelcem francouzské ligy za Auxerre a potkávali jsme se tam poměrně často. (přemýšlí) Velice ztěžké je hrát proti světově nejlepším útočníkům. (přemýšlí) Tam jich je tolik, že vybrat dva bude velice těžké, ale když to tak projedu moji kariéru, tak těžké souboje jsou určitě s Liverpoolem když hraje Peter Crouch, protože je obrovský a většinou ty míče které létají vzduchem do vápna jsou s ním obrsovké souboje, hlavně ve vzduchu kde je nebezpečný hlavně tou sovjí výškou, tyto souboje jsou pro gólmany vždy hodně nepříjemné. A pak si myslím, že určitě je těžké hrát proti Ronaldinhovi, i když to není útočník, je to záložník, ale někdy hraje za útokem a to hlavně z toho důvodu, že u něj nikdy člověk neví co udělá a jak zakončí, takže proti němu je také určitě těžké hrát.

Před časem jsem se vás v jedné z diskuzí ptal, zda-li máte tip na to, kdo by podle vás šel do branky v případě že by jste nemohl pokračovat ve hře a trenér by měl všechny možnosti střídání vyčerpané. Bohužel v uplynulé sezóně se tato situace stala když jste se proti Readingu zranil v první minutě a na konci zápasu se zranil i váš náhradník Carlo. A víte, že jste tehdy před dvěma a půl lety tipoval správně Johna Terryho?
Mě to napadlo vlastně už tenkrát z toho důvodu, že on někdy na začátku tréninku nebo někdy na konci si stoupne z legrace do brány a kluci na něj střílí, takže když jsem ho tehdy viděl tak jsem říkal že on by to dé brány vlez a nakonec to tak dopadlo. Ale je fakt že nakonec bych rafši tu situaci nehádal, no. (usměje se)

Nebo radši aby se nestala...
... nebo aby se nestala, přesně tak.

Jak to nyní vypadá s vaším zraněním? Máte nějaká omezení jako že nemůžete řídit auto nebo podobně?
Nene, teďko už nemám žádná omezení, musím smaozřejmě dávat pozor při každé situaci když bych chtěl třeba rekreačně sportovat, tak na to musím brát ohled. A když bych chtěl hrát sport, který je kontaktní, kde by hrozila srážka, tak bych musel mít na hlavě tu helmu, to jsou moje jediné omezení.

Co jste říkal na podporu vašich fanoušků z celého světa?
To mě strašně překvapilo. Já jsem dostal tisíce karet kde mě lidé psali brzké uzdravení a přišlo to z celého světa, to mě překvapilo nejvíce. Věděl jsem, že fanoušci Chelsea nebo Rennes udělali nějaké speciální podpisy a poslali mi to potom, ale to že to přicházelo z Portugalska, Japonska a z Číny a různých států z celého světa i z východní Evropy, to mě překvapilo.

Myslíte, že se změnil nyní váš přístup k útočícím hráčům, kteří se snaží být u míče dřív než vy?
Já myslím že ne, pro mě je důležité na tyhle momenty nemyslet, pro mě je důležité abych ten míč vůbec chytil a jdu do toho úplně stejně a i když mám méňě času, tak se snažím nějak tu hlavu schovat, ale na to většinou čas není a řekl bych že jsem se nezměnil.

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Dá se ale něco najít na tom zranění? Posílilo vás to nějak duševně?
Určitě se dá najít hodně pozitivního, protože jsem začínal v určité fázi od znova a měl jsme hodně času přemýšlet o svém způsobu hry a o přístupu k fotbalu, ale na tom se dalo něco těžko změnit. Ale spíše z toho pohledu že si člověk uvědomí spoustu věcí které ho předtím nenapadly a já bych řekl, že se člověk zamyslí spíše nad tím co by se stalo kdyby ten fotbal hrát nemohl a jak bylo vidět, že stačila jedna vteřina a celá kariéty mohla být u konce a člověk spíše poté přemýšlí o tom jak si cení každé vteřiny co může být na hřišti a každém tom momentu co může odehrát a přemýšlí i o tom kdyby se něco takového znovu stalo, jaká by byla jeho reakce a co by byla zadní vrátka.

Chelsea se letos lepila smůla na paty, zraněno bylo několik opor. Myslíte si, že jste si tu smůlu vybrali do budoucna?
My všichni doufáme, že jsme si to vybrali do budoucna, protože v tomhletom byla ta sezona unikátní a věřím, že těžko se to bude opakovat. Věřím, že jsme si to skutečně vybrali jak se říká a že příští sezonu se nám ta zranění vyhnou.

Ve stejné situaci jako letos Chelsea byla během období těsně před loňským mistrovství světa česká reprezentace. Myslíte si, že to tehdy byla hlavní příčina neúspěchu? Nebo jste si po zápase s USA mysleli, že Ghanu porazíte a postup budete mít v kapse?
Bohužel ta zranění k fotbalu patří a bohužel se nám ta zranění nevyhnula na mistrovství světa a myslím si že na hře národního týmu bylo vidět, že jakmile chyběli dva útočníci bylo těžké dávat góly a na to jsme na mistrovství světa dojeli. Je to samozřejmě škoda, protože kvalifikace se vydařila na výbornou a podle toho prvního zápasu jsme mohli dojít daleko jako v Portugalsku, ale bohužel to zhatila ta zranění, které rozbily celou tu koncepci používanou dva nebo i více roků, což se na nás podepsalo a nevyrovnali jsme se s tím, což byla velká škoda protože ten tým si myslím že měl kdyby ta zranění nepřišla na to, abychom došli daleko.

Co berete jako větší úspěch? To že jste se dostal do seniorské reprezentace již v době když jste ještě chytal za lvíčata - a nakonec se také u repre prosadil -, nebo že jste se prosadil v jedné z nejkvalitnějších lig v jednom z nejlepších týmů na světě?
To se těžko srovnáná, protože národní tým je přeci jen národní tým a každý touží hrát za národní tým, ale sen hrát za jedno z nejlepších mužstev na světě je tu také, takže myslím že je to těýké vybírat mezi oběma možnostmi, ale já bych spíše vyzdvihl to, že jsem se dokázal prosadit v obou těch týmech.

Do složení reprezentační sestavy sice nemůžete mluvit, ale nevadí vám že se na zápasy české repre již několik měsíců nedá vůbec koukat?
Já bych řek, že i tohle je trošku taková složitá otázka protože si myslím že co se týče výběru hráčů, tak lepší hráče v České republice nemáme a bylo to vidět i jakmile se někteří hráči zranili a měli jsme je doplnit, tak ti kteří je měli doplnit nevykazují až na vyjímky takové kvality a je to vidět i na úspěších v těch mládežnických týmů, protože od vítězství jednadvacítky jednou sedmnáctka uhrála stříbro na mistrovstí Evropy a jinak tam je nic, nejsou tam žádné výsledky, žádné úspěchy, což dříve nebývalo. Ti kluci prostě ale ještě nerodostli, což si myslím že je veliká škoda, navíc spoustu lidí odešlo z české ligy a tihle kluci mají možnost hrát a věřím, že se vykopou a podaří se jim to, jako Marek Kulič se dostal do reprezentace z české ligy nebo teďka Luboš Pecka, takže já věřím že ta jejich chvíle přijde. Ale myslím, že národní tým patří i situací hráčů v klubech, protože některým s emoc nedařilo a někteří změnili tým, takže i na tomto jsou výsledky vidět.

Tenhle rozhovor jsem napsala v roce 2009 na jednom blogu. Chtěla jsem ho tady zveřejnit