Ahoj, jsem plyšový medvěd a jmenuji se Vendelín. Budu vám vyprávět o naší cestě do Mostaru. Společně s mými kamarády, krtkem Chytrákem a psem Kikirem jsme podnikli cestu do města Mostar, který se nachází v Bosně a Hercegovině. Jak to dopadlo? To se za chvíli dozvíte.

Začalo to tím, že jednoho dne jsem se díval na televizní kanál PLYŠ PLYŠ a dozvěděl se, že ve městě Mostar se konají slavnosti plyšáků. A tak jsem se rozhodl, že se tam podívám.

Foto: Michal Kobelka

Moje cesta začala v Pardubicích, kde jsem také bydlel. Mé obydlí se nacházelo v koruně stromu asi ve středu města.

Tak jsem se vydal pěšky směrem k Brnu. Vyrazil jsem brzy ráno asi ve čtyři hodiny a pomalu, ale jistě, jsem se přibližoval k městu Letovice. Tam jsem dorazil asi v deset hodin. Bylo tam hezky, ale já neměl čas na to, abych se zdržoval. Už jsem chtěl vyrazit dál směrem k Brnu, když v tom se přede mnou objevil nějaký krtek, který se motal kolem silnice. Na otázku, jak se jmenuje, mi odpověděl, že ostatní krtci mu říkají krtek Chytrák. Po krátké debatě jsme dospěli k závěru, že půjde se mnou.

A tak jsme asi v jedenáct hodin vyrazily z Letovic, ale asi po hodině cesty krtek už nemohl dál, tak jsme se zastavili u řeky Svitavy, aby si krtek odpočinul. Najednou na nás však vybafl nějaký pes jménem Kikir. Toho jsme s krtkem Chytrákem přesvědčovali, aby s námi pokračoval. Kikirovi se ze začátku moc nechtělo, ale potom dal na nás a šel s námi.

Foto: Michal Kobelka

Kikir nám cestou vyprávěl svůj příběh a tak trochu i proto nám cesta lépe utíkala. Když už jsme byli skoro u Brna, spatřili jsme otevřené auto a dohodli jsme se, že v něm budeme pokračovat dál do Bosny. A proto jsme se nenápadně vplížili do auta, nastartovali a rychle odjeli. Chvíli za námi utíkal nějaký pán a nadával, ale zanedlouho jsme ho ztratili z dohledu. Najednou se za námi objevili policisté a dlouho nás honili. Krtek řídil výborně, a tak jsme jim někde za Brnem ujeli. Díky GPS navigaci (krtek tomu říkal mluvící paní z družice) jsme přejeli hranice a pokračovali dál směrem k Bosně.

Jenomže po chvíli se za námi objevili opět policisté. Dokonce po nás i stříleli! Díky krtkovi jsme jim však opět ujeli. Měli jsme obrovskou radost, která ale netrvala dlouho. Díky větám po „100 metrech odbočte doleva“ jsme se dostali do severního Německa, a to byl celkem problém, protože slavnosti měli začít už za tři dny.

A tak jsme nechali auto autem a dál jsme pokračovali vlakem. Cesta to nebyla špatná, ale dojeli jsme pouze do Maďarska, konkrétně do jeho hlavního města, Budapešti. Když jsme se dozvěděli, že odtud jezdí vlak do Sarajeva (což je hlavní město Bosny a Hercegoviny), neskrývali jsme radost. Tak jsme neváhali a nastoupili do vlaku.

Foto: Michal Kobelka

Po příjezdu do Sarajeva jsme se pořádně vyspali a najedli, abychom měli energii na další den. Dál jsme pokračovali pěšky, protože od Sarajeva do Mostaru to je už jenom kousek. Do slavností zbýval asi jeden den, tak jsme museli hodně pospíchat, protože jsme chtěli stihnout jejich zahájení.

Ze začátku šla cesta celkem dobře, ale potom začal krtek naříkat, že ho bolí nohy, a tak jsme museli zastavit u řeky Nerevta, aby si odpočinul. Najednou se před námi objevila malá loď, která plula po proudu řeky. Z ní vyskákala šestice plyšáků, která měla mimochodem také namířeno do Mostaru. A tak jsme společně s šesti plyšáky vyrazili dál. Protože nás bylo víc, tak nám cesta rychleji utekla a asi za šest hodin jsme byli na místě. Protože najít část města, ve které se slavnosti konaly, byla už jen hračka, zahájení jsme stihli včas.

Slavnosti dopadly dobře a náramně jsme si je užili. V Mostaru jsme si všichni postavili nová obydlí, a pokud někam opět necestujeme, žijeme tu dodnes.

Mějte se hezky a hodně štěstí na cestách, Plyšák Vendelín.

Michal Kobelka, 8. ročník

ZŠ Benešova 585, Třebíč