Událo se to za dne velmi zlého. Bouřka byla úplně všude kolem, široko daleko. Jak to tak bývá, psi mají z bouřky strach. A proto se to stalo.

Ráno jsem se probudila a nevěřila vlastním očím. Všechno bylo vzhůru nohama! Květináče převrácené, listí sfoukané, ale což o to, kdyby jenom květináče, jenže náš třínohý pes Dyk byl pryč!

Vyběhli jsme naboso ven a křičeli: „Dyku, Dyku. Dyku pojď. Dyku, kde jsi.“ Ale nic. „Sakra!“ křikla jsem. On nikde. A čas plynul. Bylo pondělí, Dyk nikde. Bylo úterý, Dyk pořád nikde. Byla středa a všichni již ztráceli veškeré naděje.

Vtom to přišlo! Benešovský deník ve schránce. Prohlédnu si jen dvě stránky, aby se neřeklo, a na třetí stránce je náš malý hrdina. Vyjekla jsem a běhala kolem, abych našla telefon a mohla volat všem členům rodiny. Ptáte se, co tam dělal? Proč tam měl tu fotku?

No, ten malý strašpytel uběhl během bouřkové noci takřka několik kilometrů o třech nohách. Za Benešovem až u Votic ho odchytli jakési dobré duše, které ho vzaly a odvezly do útulku poblíž. Pak stačilo, abychom si pro něj dojeli.

Zajímavý byl článek pod fotografií, v němž se psalo, že náš Dyk nemá zrovna rád dlouhé procházky. Říkám si, kdyby jenom tušili, jakou on si udělal procházku za noční tmy. Ale to už přece není tak důležité, hlavně že bude zase tam, kde by být měl.

Alena Holubová, 9. ročník

ZŠ Týnec nad Sázavou