Viděla jsem ji, jak jde po barevném podzimním koberci. Botami před sebou hrnula opadané javorové listí. Tehdy foukal jen velmi jemný podzimní větřík, ale i přes to jí její kaštanově hnědé vlasy spadly do obličeje. A tak si neposedný pramínek usadila zpátky za ucho.

Vítr si dál pofukoval a rozptyloval se o rohy panelových domů. A já ji se zaujetím a obdivem pozorovala, jak ladně jde. Přes rameno měla černou sportovní tašku, která byla od pohledu její oblíbená a opečovávaná. Najednou jsem zpozorovala, jak jí z kapsy vyklouzl malinkatý papírek. Vánek ho odnesl o kousek dál od své majitelky. Byla to skutečně zvláštní osoba. Opravdu hodna povšimnutí. A proč mne zrovna tato dívka zaujala? Byla pro mne jako vzor. Byla krásná. Byla to... umělkyně. Tak by se to dalo popsat. Vyzařovalo to z ní. Pamatuji si to velice živě.

A pak jsem nenápadně zvedla ten ztracený papírek. Bylo na něm ozdobně napsané poděkování. Komu to "děkuji" bylo určeno, nevím. A nikdy se to nedozvím. Když jsem si ten kus papíru doprohlédla, zvedla jsem oči chtíc tu dívku naposledy spatřit. Byla ale pryč. Zmizela mezi stromy. Od té doby jsem ji u našeho javoru neviděla. Nejspíš se odstěhovala. Nebo tu možná byla jen u někoho na návštěvě... Kdo ví...

Adéla Mikešová