Moje babička chodila do základní školy v Branišově. Učil je soudruh učitel Zeman. Do první třídy chodilo šest dívek, z toho čtyři děvčata měla příjmení Holečková a dvě Tulisová. Byla to jednotřídka od 1. do 5. třídy. Celkem zde bylo dvacet čtyři dětí. Když byla babička ve druhé třídě, soudruh učitel Zeman se odstěhoval a přišel soudruh učitel Šulc, který hrál na housle. Také jezdil rád na kole do sousední vesnice Zvole na pivo. Jeho oblíbený výrok byl: „Dneska každá bába pije pivo a my pivaři nemáme nic“. S dětmi rád chodil do přírody a vždy nosil kotlík pro přípravu jídla na ohni.
Tento pan učitel byl na učení velice mírný. Všichni dostávali téměř samé jedničky, ale nedostatky v základu učiva se projevily při nástupu do šesté třídy v Novém Městě na Moravě. Zde babička měla třídního učitele Koudelu, který byl velice přísný a náročný. Některé učivo bylo pro ně, jak se říká „španělská vesnice.“
Soudruh učitel Koudela obdivoval umění jak malířské, tak sochařské. Se třídou navštěvoval jakékoli výstavy Horácké galerie. „Velice ráda vzpomínám na práce v dílnách, na školním pozemku, v zahradě a v kuchyni, kde jsme se učili vařit a pečovat o dítě,“ říká babička.
Také měli velice dobře vybavenou tělocvičnu. V létě chodili cvičit na stadion. Když babička jezdila do Nového Města, opravovala se silnice, která vedla přes Branišov. Autobus tudy nejezdil a ona musela dva roky chodit tři kilometry do sousední vesnice Křídla na autobusovou zastávku. Při cestách však děti zažívaly spoustu legrace.
Babička vzpomíná na kolektiv ve třídě. „Když jsme se po večírku v devátém ročníku rozcházeli, všichni jsme si zaplakali“, říká babička a dodává: „Vždy ráda vzpomínám na tato školní léta.“
Ondřej Hatlák, 6. ročník
Základní škola a Mateřská škola Strážek
Související články:
20. 1. 2011