Moje očekávání se splnila. Jen co jsme vybraly vhodné místo, už tu byl Libor. Kdyby Sára radostí div neposkočila, ani by mi nedošlo, že ten prototyp perfektního kluka z módních časopisů, který jde naším směrem, je on. Je vůbec možné, aby se někdo za měsíc tak změnil? Pod jeho karamelovou kůží se při každém pohybu napínaly vypracované svaly. Jakmile přišel blíž, okamžitě jsem si všimla jeho divokých hnědých očí, nad nimiž poletovaly pramínky černých vlasů rozhozených do střapatého účesu. A to nejlepší na konec, jeho krásný, rošťácký úsměv. Proměna z ošklivého káčátka do krásné labutě. Přesně jako vystřižené z telenovely.

„Ahoj, Sáro, čau, Káťo, nestůjte tu tak holky, pojďte do vody!“                  

Bez většího otálení jsme běžely za Liborem ke skokánku. Začal svým oblíbeným: „No ty jsi nám ale vyrostla, Káťo!“

Co se týká chování, tak se vůbec nezměnil, teď jen nevím, jestli bohužel nebo bohudík. Copak můžu za to, že jsem nejmenší ze třídy?!

„Ty neznáš to rčení, co je malý, to je milý?“ řeknu mu trochu nazlobeně. Ohlédnu se a vidím Sáru, jak v sobě dusí smích. Tipuji, že to vydrží ještě 5 vteřin a pak přijde její obvyklý, nekontrolovatelný a nezastavitelný záchvat smíchu.

Stalo se.

Musím říct, že je opravdu těžké pozorovat Sářiny „záchvaty“ a samotná se přitom nezačít smát.

Po půl hodině plácání se ve vodě (protože jinak se mému způsobu plavání říct nedá) jsem zmoženě navrhla: „A co takhle pauza?“

„Super!“ vyhrkla Sára, „aspoň ještě trochu pochytáme bronz.“ Ani Libor neměl nic proti, a tak jsme šli k naší dece.

„Holky, máte něco na pití? Mám celkem žízeň a v tom předraženým kiosku se mi nechce nic kupovat.“

„Jasně,“ řekla Sára a podala mu kolu. Než jsme se nadály, z původních dvou litrů zbyla jen polovička. Nechápu, jak někdo může „pít“ tak rychle.

„Chceš?“ zeptal se mě.

„Ne, díky, však mě znáš, když plavu svým oblíbeným stylem pozor, vypadá to, že se topím, a je to tak, tak se napiju vody víc než dost.“

„To je fakt,“ zasmál se a to byla poslední věta na další hodiny, určená mým uším. Další dvě hodiny se bavil jen se Sárou. Já jsem mu to neměla za zlé, je zde přece kvůli ní.

První hodinu jsem jen tak seděla, pozorovala kluky, jak se předvádí na skokánku, luštila sudoku, ale za další půlhodinu už ta nuda byla k nevydržení, a tak jsem si šla „zaplavat“.

Když jsem se vrátila, vůbec to nevypadalo, že by si ty dvě hrdličky všimly, že jsem vůbec někam odešla a ještě líp, nevšímali si mě ani teď! Asi je ten správný čas konečně „otestovat“ můj nový mobil. Dostala jsem ho k narozeninám a je pravda, že jsem ho fakt nutně potřebovala. Copak je možné žít bez mobilu s paměťovou kartou plnou písniček a MP3 přehrávačem? Mimo to jsem ve svém mobilu objevila i další mnoha lidmi nedoceněnou a nevyužívanou funkci – přístup na internet. Našla jsem jenom jedinou neplacenou stránku – nějaký chat. Zkusím to.

PRO VSTUP NA STRÁNKU JE NUTNÁ REGISTRACE.

Tak se zaregistruji, stejně bych se tady jenom nudila.

NOVÝ NICK ÚSPĚŠNĚ ZALOŽEN.

Nabídka místností, pokec a klábosení, zklamané duše. To je pěkný název. Zklamané duše, kouknu se tam a uvidím.

Během půl hodiny jsem se seznámila se všemi lidmi chatujícími v této místnosti, všichni byli moc milí a vzali mě mezi sebe. Nejlíp jsem si rozuměla s nějakou „Mrtvolkou“. Povídat se s ní dalo skoro o všem. Tak jsem tady tak seděla, chatovala a najednou – jako blesk z čistého nebe…

„Co to tam pořád děláš?“ ptala se svým vysokým hláskem Sára.

Sním či bdím?! Kdepak. Bylo to tak! Poprvé po dvou hodinách a dvaceti pěti minutách na mě někdo promluvil. Hurá! Nejsem neviditelná!

„Chatuju na netu,“ odpověděla jsem nepřítomně.

„A to na tom tvým dinosaurovi jde?“ rýpavě se zeptal Libor. (Pro neznalé – dinosaurus rovná se černobílý mobil s anténkou.)

„Kdybys nás vídával častěji, tak bys možná zaznamenal, že mám nový mobil.“

„No to je pravda, nějak nás svoje starý kamarádky zanedbáváš, měl bys to napravit, co kdybychom se zase sešli třeba v pátek?“ navrhla Sára a mně došlo, co jsem to zase provedla. Takže pokud na to Libor kývne, tak jim chtíc nechtíc budu muset v sobotu zase dělat „křena“.

„Sorry, holky, v pátek fakt nemůžu, musím pomoct tátovi v dílně.“

„To je škoda,“ řekla Sára přehnaně smutným a lítostivým hlasem a k tomu nasadila výraz zpráskaného psa. Dostala, co chtěla.

,,Ale...“ začal Libor, „v pondělí bych možná mohl.“

„Skvěle, už se těšíme, že jo, Káťo?“

„Jasně, budeme moc rády, když nás v naší tíživé samotě někdo navštíví.“

Snažila jsem se, aby to znělo co nejpřesvědčivěji a pokud možno vesele, i když mě celá ta věc pěkně štvala. No nevadí, v pondělí si vezmu i sluchátka a nějak to zvládnu, hlavně že je Sára šťastná. Je to má nejlepší kamarádka a rozhodně jí to přeji.

„Tak jo, v pondělí se uvidíme, ale teď už musím, tak čauec, holky.“

„Ahoj, Libore,“ zavolala na něj Sára a pak už nám zmizel za rohem.

„Tak co na něj říkáš?“ zeptala se Sára. „Zhodnoť mi můj úlovek,“ dodala.

„Úplnej Orlando Bloom, má moc hezký hnědý oči… a jak je opálenej.“

„A to bys nevěřila, jak je sladkej, je to úplný zlatíčko, když mi lichotí,“ chlubila se.

,,Vážně? Tak nakrm ucho, chci slyšet každej detail.“

A to jsem nelhala. Doopravdy mě zajímá, co si povídali. Sice jsem je ze začátku poslouchala, ale moc jsem toho nepochytila.

„Začal nesměle, kličkoval přes různý témata, jakože za chvilku je zase škola, jaká to bude hrůza, když už jde na střední, potom mluvil o svých rodičích, jak je nemůže vystát.“

„Neříkej, že to je všechno.“

„To víš, že ne. Pak se mě ptal, jestli ještě pořád hraju na kytaru, že on už má hudební skupinu a píšou i vlastní písničky. Konečně se dostal k tomu, že mi to v těch plavkách moc sluší a že taková holka jako já kolem sebe musí mít určitě hodně kluků a tak.“

„A co jsi na to řekla?“ zeptala jsem se dychtivě.

„Dostala jsem ze sebe jen: ‚Hmm.‘ To bylo tak všechno, co jsem mu odpověděla. Mrzí mě, že jsem to tak zvorala. Tak nastala trapná chvíle ticha, a proto jsem se tě zeptala, co děláš.“

„Aha,“ vypadlo ze mě, ale dál jsem sama nevěděla, co na to říct.

I když bylo už skoro sedm, sluneční paprsky pořád příjemně hřály. Naskládaly jsme si věci zpátky do tašky a několikrát jsem zkontrolovala, jestli mám opravdu všechno. Neznám člověka, který by tolik ztrácel a zapomínal věci jako já. Děda mi vždycky říkal: „Děvče, ty jednou někde necháš hlavu.“ Se Sárou jsme se domluvily, že se sejdeme pozítří, a rozloučily jsme se.

Dočtěte si tuto kapitolu v dokumentu, který naleznete v příloze.

Michaela Novotná, 8. D

ZŠ Boskovice, okres Blansko