Bylo nebylo, v jednom kouzelném království nazývaném Wizard Land se narodila malá černovlasá holčička. Král s královnou jí dali jméno Fairel a na oslavu jejího narození pozvali tři kmotřičky, které princezně donesly dary.

První z nich Fairel darovala černou stuhu do vlasů, druhá černé střevíčky a třetí jí věnovala překrásné černé šaty. Dohromady potom přání zakončily připomínkou, že si je má obléknout v den svých šestnáctých narozenin. Jakmile ovšem přání vyslovily, začaly hodiny odbíjet půlnoc a celé království osvítila barevná světýlka ohňostroje a kmotřičky zmizely.

Léta plynula a z Fairel vyrostlo nejkrásnější děvče široko daleko. A už nastal ten velký den. Den, kdy princezna slavila své šestnácté narozeniny. Už od rána se ale necítila dobře a v předvečer oslav se jen smutně dívala z okna své věže do tmy. „Oproti těm šatům je i nejhlubší noc plná světla“, vzdychla si Fairel. Po chvíli ovšem vstala a rozhodla se jít převléci, protože věděla, jak moc pro její rodiče znamená její přítomnost na dnešní oslavě. Když došla ke svým šatům ani zdaleka by si nepomyslela, že jde na oslavu svých narozenin. Říkala si, že i na pohřeb jsou ty šaty moc smutné. Potom si vzpomněla na půlnoční ohňostroj, který vždy oslní království v den jejích narozenin a na zlomek vteřiny si přála, aby ty šaty byly tak oslnivé a plné barev. Právě v ten okamžik se jich dotkla a přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby si na dnešní oslavu s vysněným princem mohla obléct něco veselého. A v tenhle moment teprve začíná opravdový příběh. Až do téhle doby jsem byla jen tatínkova malá princeznička, ale věřte tomu nebo ne, tyhle šaty mi změnily život. Takže se vrátíme zpátky. V ten moment, když jsem se dotkla šatů, se pokojem prohnala oslnivá záře a najednou se moje černé šaty změnily do barev. Všechny kamínky, peříčka a nitky jakoby odrážely půlnoční ohňostroj. Stuhu do vlasů a boty pokrylo tisíce třpytek a všechno najednou ožilo. V té chvíli jsem nevěděla co dělat. Neměla jsem ponětí, co se stalo, a když jsem se podívala na hodiny, zjistila jsem, že mám sotva deset minut, abych všechno napravila, oblékla se, učesala a dostavila se do sálu, kde na mě čeká můj milovaný Marco. Ale co rodiče řeknou tomu, když budu mít zcela jiné šaty? Vždyť to bylo výslovné přání kmotřiček, abych si je zrovna v dnešní den oblékla! „Fairel? Fairel, zlato, všichni hosté už jsou tu.“ „Hned tam budu mami!“ Marně jsem se však pokoušela napravit, co se stalo. Nezbývalo nic jiného než si obléknout tyhle šaty, které se mi líbily jako žádné jiné.

Cestou do sálu jsem se modlila, aby mě nespatřil nikdo, kdo věděl o mých šatech. Tohle se mi povedlo, ale v sále to bylo horší. Zmocnila se mě hrozná panika. Rodiče by určitě byli nazlobení a pokazila bych jim celý večer! Tohle jsem ale naštěstí řešit nemusela. Přišla mě vysvobodit moje tetička, nebo aspoň říkala, že je to tetička. Pravda je taková, že jsem ji nikdy neviděla a nikdy jsem o ní neslyšela. Ale to důležité bylo to, že věděla jak napravit mé šaty a tím zajistit spokojenost rodičů, Marca a tím pádem všech. Tetička se jmenovala Malergarn a odtáhla mě do temné místnosti bez oken a zamkla dveře. A potom začala. „Má drahá Fairel, jak dlouho jsem čekala, až přijde tenhle den. Ten velký den šestnáctých narozenin královské dcery!“ „Tetičko“ přerušila jsem ji, „neříkala jsi, že mi pomůžeš?“ „Ale ovšem dítě! Vzpomeň si, na co jsi myslela, než jsi ty šaty proměnila, vzpomeň si na svá přání a odpověď najdeš v nich!“ „Ale to jsem nebyla já! Já ty šaty neproměnila! Jak bych mohla?“ „Ovšem, že jsi to byla ty! Kdo jiný? A já jsem si myslela, že jsi chytré děvče. Nenapadlo tě někdy zamyslet se nad názvem vašeho království? Wizard Land, co to asi znamená? Nebuď pošetilá, určitě jsi o tom nejméně jednou přemýšlela. Jaké by to asi bylo mít moc, kterou můžeš ovládat? Jaké by to asi bylo změnit si život pomocí kouzel? Jaké by to asi bylo být čarodějkou! Ano dítě, jsi jednou z nich!“

Karolína Kovaříková
Gymnázium Šumperk, VI.A