„Říkejte tomu šílenství.” řekl policejní komisař a položil na stůl přede mnou nějaké papíry „Říkejte tomu šílenost. Říkejte tomu, jak chcete, já si myslím, že si zasloužíte medaili."

Přejela jsem po něm pohledem, který JASNĚ říkal: „Nepřipomínejte mi tu událost!"

Maminka mě objala a odešly jsme. Hned se k nám nahrnuli novináři, ale moje máma je zahnala.

Asi bych měla říct, co se stalo. Ne však těmto hnusným novinářům, kteří mě otravují, ale tobě, čtenáři mého případu. Jmenuji se Klára Danielsová a je mi 13. Bydlím s maminkou v New Yorku. Nedávno jsem potkala kluka svých snů a on svou "uptown girl", jak mi říkal. Jmenoval se Felix. Felix Chapter. Už ho nikdy neuvidím…

Všechno bylo takové obyčejné. Seznámili jsme se na plovárně, spolu jsme byli přátelé, pak jsme se pohádali, ale dlouho hádka nevydržela. Přiznal se mi jednou, že mě má rád a začali jsme spolu chodit. Nic se nikdy nezvrtlo a neměli jsme spolu žádné tajemství, které bychom neřekli tomu druhému. 

Avšak jednou….Jednou jsme šli se vykoupat k moři. Bylo nádherné počasí, slunce pálilo nemilosrdně a kolem hodiny jsme seděli ve stínu slunečníku a povídali si.

Když už nebylo takové horko, navrhl Felix: „Jdem se vykoupat? Jsem úplně progrilovaný!"

Progrilovaný. S Felixem je vždy největší zábava. Dokáže vymyslet nová slova a smyslně je použít.

Vlezli jsme do vody a chvíli se jen cákali. Pak Fel odběhl domů a přinesl 2 masky a šnorchly. Začali jsme sledovat ryby, ale moc velká zábava to nebyla. V Americe jsou divné ryby. To v takové Evropě, v Chorvatsku, kde jsem byla s mámou na dovolené, tam ryby jsou velmi chytré. Plavou ti pod nosem, užuž natahuješ ruku, abys ji chytil, ale VŽUM! a ryba je pryč pár metrů od tebe a vypadá, jako kdyby se ti smála. Tohle provokuje. Vyrazíš za rybou a všechno se odehrává od začátku. 

Párkrát jsem to zkusila a pak po několika minutách zbytečné honičky jsem vypěstovala sympatii k těmto tvorům.

A právě takto jsem zkusila si pohrát s americkými rybami, ale pokaždé mi utekly hodně daleko. Nuda.

Vylezli jsme s Felem radši na břeh se prohřát. Fel měl sice námitky, ale nakonec poslechl.

„Nudaaa…” řekla jsem mu a vymáčkla z vlasů vodu. „V Chorvatsku…”

„Jsou ryby víc provokativní a mazané?" ušklíbl se Felix.

„Přesně."

Chvíli jsme mlčeli a pak Felovi zazvonil mobil.

„Haló? Ahoj mami. Na pláži. Cože, tak brzy? Já neodporuju, jen jsem se podivil. No tak jo. Pa."

Otráveně mrskl mobilem do tašky, až to křuplo. „Musím domů."

Neudržela jsem se od škodolibé poznámky: „Maminečka a tatíneček chtějí vědět, kde je jejích synáček?"

„Nech toho, uptown girl. Jen mi volala mamka." Pak se naklonil k mému uchu, a ačkoli nikdo vedle nebyl, zašeptal: „Dnes večer tady bude výtečná party. Musíš přijít přesně v osm. Dnes sem půjdu, co ty?"

„Určitě! "- odpověděla jsem mu a dali jsme si pusu. 

Přesně v osm jsem byla na pláži.

„A paaarty je zahááájenááá!!!" vyřvával nějaký kluk v legračním obleku. Začala hrát hudba.

„Tady jsi, všude tě hledám!" ozval se za mnou Felixův hlas. „Pojď! Bude sranda!"

S těmito slovy odvedl mě dál k útesům...

„Budem se koupat! Poplaveš až tamten kilák?"

„Není to moc daleko?" zapochybovala jsem.

„Vůbec ne! Sleduj!"

Už bylo kolem 11 večer, když jsem zaklepala na naše dveře a maminka mi otevřela. Vpadla jsem dovnitř, sedla si na pohovku a rozplakala se.

„Co se stalo, Klárko? Kdo to je s tebou?"

Se mnou přišel poručík, který mě viděl z útesu.

„Vaše dcera je velice odvážná," řekl.  "Představte si, co se stalo! Smrt v zálivu!"

„Felix se utopil?" - lekla se moje matka.

„Ne.” vyslovila jsem a zase se rozplakala „Neutopil se."

Všechno ostatní za mě řekl poručík. Když šel Felix plavat, plavala jsem za ním. Zase jsme se cákali. Pak Fel znervózněl a poslal mě pryč. Ve skutečnosti Felix řekl, že zahlédl něco divného. Prý jakýsi stín.

No tak jsem plavala pryč a pak jsem uslyšela nelidský výkřik Felixe: „Žralok!"

Připlavala jsem k němu a on začal řvát ještě víc: „Plav pryč! Kláro, plav pryč!"

Poručík povídal dál: „Žralok měřil kolem tří metrů. Vaše dcera očividně věděla, že se žraloci soustředí jen na svou oběť a ničeho si nevšímají. Tolik odvahy jsem nikdy neviděl. Ani ve válce. Klára se vrhla do vody plné krve a svého přítele vytáhla."

Zase jsem pozvedla hlavu: „Mami, zavolala jsem záchranku a byla s ním, jela jsem s ním v záchranném vozu, odříkala jsem každou modlitbu, kterou si pamatuji...dokud....dokud.... mi neřekli doktoři, že....že....umřel." Víc jsem říct nemohla. Bylo mi tak líto Felixe….

„Tiššše…” chlácholila mě matka „Doktor ti dá něco, co by ti pomohlo usnout."

„Ne!!!" odtrhla jsem se od matky.  „Copak nechápeš, co se mi může zdát?!"

Nakonec… jsem si zvykla, že už Fel nežije. Nakonec jsem mohla být šťastná, že jsem nezemřela. Na moře jsem už ale nemohla. Pořád se mi vybavovala ta noc, kdy jsem ho ztratila. Chodila jsem na plovárnu - bylo to jediné místo, které mě uklidňovalo. Jednou jsem plavala znak a slyšela, jak si povídaly nějaké dvě ženy.

„Láska, co stála život…” pronesla jedna z nich.

Vzpažila jsem a na mé brýle dopadlo několik kapek křišťálově čistých jako naše láska. Láska, která stála život.