Abych pravdu řekla, ani jsem nemusela přemýšlet, kde je mé oblíbené místo, protože jsem měla okamžitě jasno… Je to místo naprostého klidu, kde vládne jenom lesní zvěř a kde by bylo slyšet spadnout špendlík…
Mé oblíbené místo je v přírodě a je to cesta, která vede od začátku hřbitovní zdi až po ,,turistické stanoviště" na areálu Blanice. Mám to tam moc ráda a chodím tam amatérsky fotit prakticky pokaždé, když je nějaká vhodná příležitost… Krásná příroda, zpěv ptáků a aleje stromů jsou skvostné za každého počasí…
Na jaře je jindy úhledně vyšlapaná cestička celá zablácená, ale mně to vůbec nevadí, protože to k tomu kouzlu jarní přírody neodmyslitelně patří! Z listí stromů padají malé kapičky rosy a podél cesty vede malebný potůček, v němž se často prohánějí kachny se svými mláďaty…
V létě je tam naprosto nádherně! Mezi korunami stromů prosvítají paprsky sluníčka, takže zem vypadá, jako by byla krásně žíhaná. Ptáci zpívají jako o závod a všechno je krásně letně naladěné, svítivé a barevné.
Na podzim tam chodím úplně nejraději, protože je to mé oblíbené roční období. Všude po zemi se válí barevné listy, jeřabiny a chmýří z pampelišek. Dělá mi hrozně dobře, když si sednu na hromadu listí, opřu se o kmen stromu a jen tak přemýšlím. Poslouchám zpěv ptáků a cítím se jako oni… VOLNÁ…
Co mám napsat o zimě…? V zimě je ta příroda krásná, ale to už jsem spíš doma v teplíčku a moc tam nechodím… Jenom někdy, něco vyfotit, podívat se a provětrat si hlavu od starostí. Cestička sice klouže, ale tu nádheru si nemůžu nechat ujít. Všechny kmeny stromů na mě působí hrozně vesele, jako kdyby měly nějakou svěží barvu. I když jsou pořád stejné, něco mi říká, že vypadají lépe, protože jsou napité sněhem nebo spíše vodou, která se roztála a tam jim dává výživu. Příroda se připravuje na zimní spánek.
Mé pocity z této oblasti jsou smíšené, protože jak už jsem zmínila, cesta začíná na počátku hřbitovní zdi a tam to na mě působí velmi strašidelně. Pokaždé když jdu okolo, mám husí kůži, a i když vím, že mě tam nic špatného nečeká, mám divný pocit. Už tam chodím pár let a tak už si pomalu začínám zvykat, ale ještě nejsem natolik obrněná na to, abych tam šla s úplnou jistotou. V půlce cesty tím nádherným místem ze mě veškerý strach opadne a já už se jen kochám krásnou a blahodárnou přírodou.
Přitahuje mě už jen ta příroda sama… Jak už jsem zmínila, chodím tam prakticky jen, když jdu fotit, anebo když mě něco trápí a potřebuji klid od města. Ticho, klid, mír a prostředí, které umožňuje ventilovat mé vlastní myšlenky, na mě působí velice dobře. I kdybych zařvala na celý les něco, čeho bych normálně mohla litovat, nemusím si dělat starosti… Nikdo mě totiž neuslyší… Když pominu to, že mé rozprávění a výlev zlé nálady uslyší kachny, veverky a lesní hmyz, můžu být v klidu …
Proč tam chodím? Baví mě to… Je tam příležitost focení, ventilování svých myšlenek a spousty dalšího. Dá se tam dělat prakticky cokoliv! Od módní přehlídky až po polštářovou bitku! Abych to vysvětlila - módní přehlídka? Klidně se tam dá uspořádat! Proč? Protože je tam nádherné prostředí! Když to nebude něco takového, že lidé budou skandovat na celý les, odhazovat odpadky a ničit lesní krásy, všechno může proběhnout v klidu… Polštářová bitka? Jistě, že se tam může udělat i polštářová bitka! Když si člověk přinese svoje polštáře, dá se udělat cokoliv! Já osobně bych do toho šla… Přijde mi to jako kreativní věc a já bych se nebála takovou "bitku v lese" si udělat! Tím jsem chtěla říct, že se tam dá dělat prakticky všechno a jde to i bez toho, aby příroda trpěla… Je to jen a jen na nás!
Procházku do této přírody Vám velice doporučuji, protože je to místo naprostého relaxu. Blahodárné ticho, klid, mír a jen lehký šum stromů jsou čajíček nejen pro uši, ale i pro člověka jako takového. Je to mé nejoblíbenější místo, kde to mám ráda, kde se cítím volná jako pták… Kde můžu svoje pocity řvát na celé kolo a vím, že mí jediný svědci - pařezy, stromy, lesní kvítí a lesní zvěř, to nikomu neřeknou…
Nikola Blahůšková, 7. ročník
Základní škola Vodňany, Bavrovská 1046, okr. Strakonice
25. 5. 2011