Zase jsme se učili. Málem jsem chcípla na matematice.

Když jsme vyšli s Marianem ruku v ruce (v životě jsem nebyla šťastnější!), samozřejmě žádný přízrak tam nebyl. Když chtěl Marian zapnout světlo, zarazila jsem ho: „Nedělej to! Duchové jsou podrážděni ve velkém světle. Vezmi radši baterku!“

„Dobře…“

Šli jsme a vtom přišel úsek, kde měla viset bunda (chlupatá, jak jinak). Odvedla jsem Marianovu baterku do kouta:

„Hele, není tam něco?“ a posunula jsem rukou věšák.

„Sakra!“ sykla jsem neslyšně, protože bunda dopadla těsně vedle Mariana a jen trochu o něj zavadila.

Marian se lekl, uskočil stranou a srazil mě (a ani neřekl sorry). Měli jste vidět jeho obličej!

„Co je?“ zeptala jsem se ho.

„T-t-tam...“ Marian se třásl jako osika.

 8. 5. 2012 

Poslední procházka. Zítra odjíždíme a loučíme se s dobrodružstvími.

„Víš co? Podle mě je to jen něčí mikina,“ řekla jsem a dotkla se mikiny.

Marian zabručel něco jako „Kterej blb…“ (Souhlasím. Kterej blb by to tam pověsil, kromě mě?)

Nakonec jsme došli do mého pokoje a sedli si na postel hned naproti dveřím (Hloupý nápad).

Chvíli jsme mlčeli a pak se mě Marian zeptal: „Pořád se bojíš?“

Odpověděla jsem: „Ne. Jsi kouzelník. Dokázal jsi mě uklidnit.“

Marian se usmál: „Vážně?“ a naklonil se ke mně. (Jestlipak mě políbí jako ve filmech? Pitomost.)

Najednou se ozvalo CVAK! A něco se blesklo.

„No jasně!“ pomyslela jsem si. „Kdo by to tak mohl být jinej než moje kámošky!“

„Jejda! Sorry, Rimm!“ vyjekla Jana.

 9. 5. 2012 

Když jsme nasedli do autobusu, Marian dělal, že se nic nestalo. Ale já vím své.

„Je s vámi ještě někdo?“ zeptala jsem se.

„KL!“ zašeptala Jana. „A chce s tebou mluvit!“

Nééé! Teď místo polibku s Marianem dostanu vyznání lásky od toho nejnudnějšího kluka na světě!

„Mariane, honem lez pod postel! “ řekla jsem Marianovi.

„Proč? “ nechápal (Jo, byl to hezký kluk, tu svou kebuli měl ale přeplněnou matikou a fyzikou a vším ostatním, ne však něčím, co by mi mohlo pomoct.)

„Protože by tě KL roztrhal! Zkrátka, nekecej a lez!“

Jakmile se Marian schoval, vzala jsem si do ruky Bářin časopis a předstírala jsem, že si čtu.

Do mého pokoje vešel Karel Loňský a přisedl si ke mně.

„Musím si s tebou vážně promluvit. Je to soukromé, takže tu nepotřebuju mít žádné svědky,“ kývl na mé kámošky.

„ Klídek, jsou to kámošky.“ KL však neustoupil. No tak tedy dobře.

KL si přisedl blíž. „Co čteš? “

„Časák,“ řekla jsem nevrle.

„Ehm… půjdu k věci, “ začal mluvit. (Mariane! Dej sakra tu ruku pryč, nebo ti na ni šlápnu!)

„Víš, Rimm… strašně se mi líbíš a ty mě ignoruješ, proto… už mě to nebaví a chtěl bych s tím něco udělat… “

V tu chvíli mě chytil za lokty a položil na postel!

„Co děláš?!“ zaječela jsem.

„Chci tě zlíbat! “ broukl KL a mě bylo hned v tu ránu na zvracení. (Hele, kdyby vás chtěl někdo HNUSNÝ zlíbat, taky by vám taky bylo na omdlení!)

KL se ke mně naklonil a zkoušel mě políbit, ale jen se trefoval do polštáře, protože jsem sebou mlátila jako úhoř. Ale věděla jsem, že dlouho to nevydržím.

„Pomooc!“ vydrápalo se mi z krku.

V tu chvíli mě uslyšel Marian a zasáhl. Vylezl zpod postele celý zaprášený a řekl: „Dej od ní ty své tlapy pryč! "(Tlapy? Ten kluk ví, o čem mluví.)

KL taky není hloupý. V mžiku pochopil, co dělá Marian pod mou postelí.

„Zrádce, byl jsi mým jediným kámošem, „ zasyčel Karel.  „S tebou si to pak vyřídím, ty zmije." (Cože? Já a zmije? Debile!)

„Podíváme se,  kdo bude mít větší štěstí v souboji! “ zamračil se Marian a svlíkl si košili. (Vypadá jak nudle.)

Karlovi se zúžily oči. „Rimma je toho, kdo zvítězí!“

A ZAČAL BOJ!!!

Marian byl rychlejší, ale ne silnější než KL. KL naopak nebyl trpělivý. Podvodem srazil Mariana k zemi a zeptal se: „Tak co, máš dost?“

Marian otevřel oči a promluvil: „Jo… ale jen podvodu mám plné zuby!“ Vyskočil a vrazil Karlovi do zubů. (To ti patří, KL!)

KL spadl, ale hned se zase zvedl.

Několik vteřin se na sebe jen dívali. Pak KL chytil Mariana za krk a začal ho rdousit. (Můj ty bože, má obrovskou sílu! Ne, nadlidskou!)

Marianovi chyběl vzduch, ale stejně z posledních sil vypjal ruku a vrazil Karlovi takovou pecku do nosu, až to luplo!

KL se zapotácel. Z nosu mu tekla proudem krev a on se snažil ji zastavit rukou. Sebral si tričko, hodil po Marianovi pohled plný nenávisti a řekl: „Je tvoje. “ 

Vyskočila jsem z postele a objala Mariana. Nic už mi nehrozilo.

„Jsi hrdina!“ špitla jsem mu.

„Nenechám nikoho, aby ti ubližoval,“ zašeptal.

Náhle do dveří vrazily moje nejlepší kamarádky.

„Rimm! Jsi v pořádku?“

„Nesnaž se vymluvit, všechno jsme slyšely!“

„KL se odplížil jak spráskaný pes!“

„Vivat Marian!“

Marian se na mě podíval a řekl: „Asi tu vadím. Zatím čau!“ Usmál se na mě, sebral si košili a odešel.

A všechno jsem převyprávěla kámoškám.

Konec.