S mým oblíbeným místem je to těžké. Jsem totiž člověk, pro kterého hraje krajina významnou roli. Miluji místa, z nichž vyzařuje klid a mír, místa, která představují dynamiku a sílu. Místa, jež jsou dobře uspořádaná. Toto výběr mých oblíbených míst trochu zužuje. Přesto si nemohu vybrat konkrétní místo, protože bych ošidila ta ostatní.

Klid. Mír. Propracovanost. Dynamika. Síla. To vše se mi vybaví, když si vzpomenu na pohled na Jadranské moře z chorvatského pobřeží v jasném, zlatavém světle západu slunce. V tu chvíli člověku připadá, že vstoupil do ráje. Chorvatsko nepochybně patří mezi má oblíbená místa, ať už ve chvílích, kdy vám slunce hladí tvář a vy si užíváte v teplém, čistém moři, nebo když sedíte ve stínu zmrzlinárny a vzduch se před vámi tetelí horkem, ale i tehdy, když zasněně posloucháte šplouchavou písničku klidných vlnek ve tmě dorážejících na oblázkovou pláž. Tento pohled a tyto zážitky, se mi naskytly ve městečku Orebić, jednom z nejjižnějších míst Chorvatska. Nad městem je dominantou starý kostel se hřbitovem dávných námořních kapitánů. Jejich zdobené hrobky shlíží na moře, jež bylo kdysi jejich obživou, na moře, které je poseté tisíci ostrůvky jako nějaké fantastické zvíře. Ano, býti mořským vlkem, nejspíše bych si toto úrodné místo vybrala pro svůj odpočinek.

Co se mi vybaví, když se řekne Alpy, velehory Evropy? Je to prostředí klidné, vyzařuje z něj mír a ona zvláštní nedotknutelnost, to, že si je lidé ještě nestačili podmanit. Právě to se mi na nich líbí. A když projíždím zimní krajinou kolem populárního městečka Ramsau pod ledovcem Dachstein, připadám si stejně jako krajina kolem. Je to stejný pocit, když vykonám pro mnohé útrpnou cestu většinou zaplněnou kabinkou lanovky a rozhlédnu se z horské výše na ostatní kopce, ozářené zimním slunečním svitem. V tu chvíli si říkám, že kvůli tomuto výhledu bych tu chtěla zůstat napořád. Ale když vidím protilavinové zábrany, rozmístěné všude po svazích, uvědomuji si, že i krásná příroda umí být zlá. Přesto bych udělala téměř cokoliv, abych mohla na tomto místě strávit alespoň rok.

Má oblíbená místa jsou tři, i když u toho třetího to není jisté. Mám ráda velkoměsta, a dosud jsem byla ve třech: v Paříži, Vídni a v Praze. První jmenované bylo největší, a to se mi na něm zamlouvalo. Byl to úžasný pocit, když jsem vyjela (to přiznám) na vrchol Eifellovy věže a v okruhu deseti kilometrů neviděla nic jiného než tisíce obchodů, restaurací, kaváren, kostelů a muzeí, které jen čekaly na to, až je všechny prošmejdím. Zároveň jsem si však uvědomovala, že je to prostředí vhodné pro různé nekalé živly.

Na Vídni se mi líbí, že je taková malá, a tím i jaksi útulnější. Zelené nablýskané kopule kostelů upozorňují na svoji majestátnost. V zimě nepřehlédnutelné vánoční stromy, postavené na každém větším náměstí. Ve městě je také velké množství kaváren, kde vždy spatříte nějakého Vídeňáka s kávou a novinami.

A co říci o Praze, o stověžaté Praze? Shlédla jsem již mnohé, ale do našeho hlavního města se pořád ráda vracím. Má takovou zvláštní atmosféru, ne asi nadarmo se v ní usazovali králové. I když máte pocit, že ji znáte, vždy vás překvapí nějakou novou památkou či místem. Její nezaměnitelná historická krása vás okouzlí. Stačí zavřít oči, a již před vámi kráčí služka s nůší na zádech, mířící na trh, ulicí projíždí povoz, a učitel debatuje se studenty před univerzitou. Pražské panorama zná každý, z jedné strany svoji dceru pozorují moudří otcové, Pražský hrad a Vyšehrad, na druhé straně stojí rozverná vnučka, Petřínská rozhledna.

Vyjmenovala jsem tedy místa, která považuji za svá oblíbená. Je to zvláštní, ale některá se mi líbí jen v určitém ročním období, například Chorvatsko. Na jaře, v létě a na podzim je moře teplé a svítí slunce, což tvoří idylické prostředí. Ovšem v zimě, kdy prší a tmavé vlny bičují útesy, by se do deprimující krajiny nikdo dobrovolně nevydal. Přesto se jedná o originální prostředí, které na sídlišti mezi paneláky nenajdete. A to je přesně ono. Líbí se mi místa originální. Vždyť příroda je originální, a to, co vnukla lidem, tak také. Když se lidé spojí s přírodou, vzniknou úžasné věci. Ale když se staví proti ní, je to jako rána mezi oči. A ta se nelíbí nikomu, ani přírodě. Krásné, moudré přírodě.

Autor: Karolína Sedláčková, 7. ročník 

Základní škola a mateřská škola Olešnice, okres Blansko