Byla jednou jedna malá holčička, která se jmenovala Babeta, ale všichni jí říkali Karkulka. Ráda zalévala květiny u nich na zahrádce. Maminka ji při zalévání občas hlídala, kvůli lidožroutům. Často byla Karkulka, smutná protože jí zemřel tatínek, ale maminka jí nechtěla říci proč. Tajila Karkulce, že jejího otce si uvařili lidožrouti. Mamince vhrkly slzy do očí a uvědomila si, že lidožrouti mají dceru Jitku, o které všichni říkali, že jí smrdí nožky. Jen aby Karkulku neomráčila svýma nožkama a neodnesla ke svým rodičům, lidožroutům.

Lidožrouti byli totiž obrovští a zlí, vůbec se lidem nepodobali. Jednoho dne Karkulka rozbila vázu a maminka se na ni rozzlobila a poslala ji k babičce odnést jahůdky. Za pár minut mamince přišlo líto, že na Karkulku křičela a začala se o svou jedinou dceru bát. Maminka doufala, že Karkulka nepotká žádného lidožrouta. Karkulka nevěděla, že lidožrouti existují, četla o nich jen v knihách.

Karkulka byla už dávno u babičky a pochutnávala si spolu s babičkou na oblíbené bábovce a čaji. Když tu najednou se venku setmělo, začal foukat vítr a pomalu se rozpršelo, jakoby odešlo všechno dobré. Ale Karkulku to nevyděsilo, odešla od babičky, šla tmavou cestou mezi stromy. Vlasy měla promočené stejně jako své šaty. Karkulka se začínala bát. Všude kolem ní bylo ukrutné ticho. Když najednou se vedle ní něco pohnulo, Karkulka byla vyděšená k smrti, srdce jí bylo rychlostí zvonu. Rozeběhla se, když v tu chvíli na ni skočila lidožroutka Jitka. Karkulka se bránila, co to šlo, házela po Jitce kameny, klacíky a všechno, co měla po ruce, dokonce i boty, ale z Jitčina sevření se ne a ne dostat. Jitka měla sílu, jakou by snad ani sumo zápasník mít nemohl. Jitka na Karkulku slintala, dokonce ji párkrát olízla. Karkulka nevěděla, co má dělat, nikde nebyl nikdo, kdo by jí pomohl, byla naprosto bezmocná.

Ve chvíli se tu objevili i Jitčini lidožroutští rodiče. Karkulka nevěřila svým očím, viděla stále víc a víc lidožroutů, byla přesvědčená, že je to její konec a vyplní se její nejhorší obava, že si ji uvaří. Viděla velký kotel s vroucí vodou. Lidožrouti neměli slitování, malou Karkulku hodili do kotle a Karkulka nemohla už nic dělat, už nic necítila, ani už nikdy nic nepoví své matce…

Její maminka už to doma dál nevydržela a vydala se svou milovanou dceru hledat, ale marně. Rozběhla se k sídlu lidožroutů, ale už bylo pozdě a viděla svou dcerušku, jak se vaří v kotli. Matce vyhrkly slzy do očí. Složila se v slzách na zem...