Noc! Krčím se pod tou spoustou větví. Ta žena, co šla kolem, snad mě koutkem oka viděla, nepomohla mi. Můj problém? Osamělost! Už celé týdny přebývám v houští, kde mým jediným přítelem jsem já sám. Už ani neumím rozpoznat skutečnost od vidin. Dá se to vydržet, ale i já vím, že přijde můj osudový den.

Přišel brzy! Až příliš brzy! Už kolikrát jsem přemýšlel, jak bych chtěl ukončit svůj život. Avšak způsob, o kterém jsem nepřemýšlel, se stal. Sedím schoulený, slyším kroky. Přibližují se. Mám strach! Tichý a tajemný hlas mi šeptá do ucha. Nerozuměl jsem. Silný vítr se opíral o stromy, jejichž listí šumělo nevídaným způsobem. Snad jen samotný pohled do té jediné lucerny v parku mě držel při životě.

Všude po parku začaly pobíhat černé stíny. Radovaly se, tančily a já pomalu začínal věřit, že přišel můj konec. Mé vidiny byly čím dál víc silnější a skutečnější.

Najednou jsem si to uvědomil. Komu budu scházet? Nikoho jsem neměl. V té chvíli mě napadlo, že bude lepší to vše ukončit. Náhle jsem ucítil studený dotek na mé tváři. Volali na mě. Nevím kdo, ale chtěli, abych šel za nimi. Prý mi bude lépe. Vstal jsem a nejistými a pomalými kroky jsem vyšel ze křoví.

Stíny zmizely, park byl prázdný. Ucítil jsem teplo, nikdy mi nebylo lépe. Přestalo to! Vítr nabral ještě větší síly a já byl uprostřed černých stínů. Natahovaly po mě ruce a volaly na mě: „Pojď!“ Nerozmýšlel jsem se. Naposledy mé oči směřovaly na lucernu a potom mé tělo zmizelo i s černými stíny.

Anna Vychodilová, 9. ročník

ZŠ Komenského 265, 257 41 Týnec Nad Sázavou