Ahoj, jsem plyšový pejsek jménem Quido a s mojí výpravou míříme na severní pól. První krok: Museli jsme si koupit teplé kabáty a podstoupit nudné přednášky o bezpečnosti. Druhý krok byl psychicky jednodušší: dostat se na severní pól. Jeden z důvodů, proč tam jedeme, je ten, že máme hromadnou slevu na vlak.

Hned ráno jsme vyrazili směr Velká Británie. O dva dny jsme dorazili na naše místo přestupu. První špatná zpráva byla ta, že hrošík Hugo snědl všechny zásoby jídla, které by za normálních okolností vydržely i měsíc. A teď to nejhorší: Po vydatném obědě Huga došly i pytlíky na zvracení.

Na severu Velké Británie jsme nasedli na loď jménem Titanic 2, což nás mírně znepokojovalo. Cestou jsme byli velmi hladoví. Ani po dlouhém váhání nikdo z výpravy neskončil v našich žaludcích. Pak nám to došlo. Můžeme chytat ryby, ale byla potřeba návnada. „Hugo pojď sem a chyť se toho provázku.“ Konečně jsme chytli žraloka a „žranice“ mohla započít. Hrošík z toho vyvázl naštěstí bez zranění. Byl tak tučný, že ho i žralok vyplivl, ale už byl v našich spárech.

Dále, když už byla krajina zamrzlá, jsme byli nuceni pokračovat pěšky. Mrzly nám končetiny a z velkého oběda nám bylo špatně. Po dvaceti metrech namáhavé chůze na nás přišla únava, tak jsme si lehli obličejem do sněhu a krásně se nám usínalo. Ráno jsme našli zcela opuštěné psí spřežení. „Mohli bychom dojet do cíle naší cesty pomocí psů!“ A tak se téměř i stalo. Ale s tak těžkým nákladem postupně psi umírali vyčerpáním.

Když umřel poslední pejsek, museli jsme se střídat v táhnutí saní… Tento rok prý táhnu já. Severní pól se blížil, blížil a blížil. „Ano! Jsme tu!“ začali jsme jásat. „Ale teď, ehmmmm se jen musíme dostat zpátky.“

Vyrazili jsme časně z rána, a poněvadž nás už bolely nohy, museli jsme si stopnout taxi, ledního medvěda. V ledním medvědovi bylo teplo a útulno. Když jsme dostali hlad, vytahali jsme z kapes zbytky žraloka a „žranice“ mohla opět započít. A už bylo vidět moře. Cesta po zamrzlé pláni se uchylovala ke konci. Cestu lodí do Velké Británie jsme téměř celou prospali, takže ani moc nevíme, co se během našeho spánku dělo.

Probrala nás až rána, kapitán se opil a projížděl pevninou. Lodí jsme tedy dorazili až do ČR, kde bylo nutné se v míru rozejít.

Na tento výlet budeme jistě vzpomínat velmi dlouho. Ale dobrodružství ještě neskončilo. Po tak dlouhé době jsem nemohl trefit domů, a tak jsem se po dvou minutách chůze ztratil.

Pokračování příště…

Jan Kašík, 8. ročník

ZŠ Benešova 585, Třebíč