Kdybyste zapátrali v těch nejtemnějších koutech mojí mysli, našli byste jenom jednu věc, které jsem se kdy štítil - mrkev. Nemohl jsem si pomoct, byla taková oranžová a měla nahořklou chuť. Vždy, když mě máma zavolala na oběd či večeři a já našel na talíři jen trochu té odporné zeleniny, rychle jsem řekl, že mě bolí břicho a že nebudu jíst.

Ale po tomto příběhu, který bych vám rád pověděl, mám nepřátele dva. Do školy nám přišel nový učitel, pan Růžový. Paní ředitelka přemítala, na jaký předmět nám ho dá, až se nakonec rozhodla pro hudební výchovu.

Foto: Ed Yourdon

Blížila se první hodina s panem Růžovým. Moc jsem se netěšil. Nahrnuli jsme se do místnosti a já ho poprvé uviděl. Byl to asi padesátiletý, malý, seschlý stařeček, který se krčil za na chlup stejným ošuntělým, růžovým pianem. Měl na sobě růžový oblek plný rudých záplat, květinkovou kravatu a na vykulených očích mu jen tak tak držely velké brýle, takže vypadal, jako moucha. Bylo na něm něco opravdu znepokojivého...

Po hodině všechny propustil, jen na mě zavolal: „Ty tu zůstaň, Gabrieli!"

Zakřičel jsem za mým nejlepším kamarádem Romanem, ať na mě počká za dveřmi.

„Co jste mi chtěl?"

„Nechceš třeba ty koupit mé piano?"

„Co bych s ním dělal? Neumím hrát!" bránil jsem se.

„Je to kouzelné piano. Vyčaruje ti bonbony!" lákal mě.

To už bylo dost podezřelé, že se ho chtěl tak usilovně zbavit. Rozhodl jsem se tomu přijít na kloub. Přestávku před poslední hodinou jsem se vydal k panu Růžovému do kabinetu. Tiskl jsem ucho na dveře a poslouchal.

„Ti malí skrčci si nechtěj koupit mé piano! Kvůli kterému musím nosit tak trapné hadry a vydávat se za totálního blázna!" nadával zrovna.

„Tak takhle to je...“ zašeptal jsem si pro sebe.

Rychle jsem rozrazil dveře. „Chtěl jste nás napálit!"

„Ano, Gabrieli. Je to tak," povzdechl si.

„To bylo od vás ošklivé."

„To vím," odpověděl.

„Ale hodně!"

„To vím taky. Jsi chytrý, já jako malý spratek uvěřil, že ty bonbony opravdu dostanu. Nabízel mi ho takovej týpek v divadle - úplně cizí, kdyby něco," řekl seschle.

„Nemáte věřit někomu cizímu," poučil jsem ho.

„To už vím taky," zabručel.

„No vidíte!"

„Víš, Gabrieli, jak - „

„Neříkejte mi Gabrieli. Jsem Torpédo," přerušil jsem ho.

„Dobře, Torpédo. Víš, jak je těžké takhle sehnat práci? Už mě chtějí vyhodit i tady ze školy, prej jdu špatným příkladem pro děcka," řekl smutně pan Růžový.

„No, tak můžete být třeba... Ehm - hodil byste se do cirkusu jako klaun," navrhl jsem. „Super nápad, Torpédo!"

A od té doby mám nepřítele dva. Mrkev a růžovou barvu. Pokaždé, když ji vidím, cítím se taky „růžově". Proto máma odstranila z bytu všechny růžové věci - jedinou nevýhodou bylo, že mezi nimi byl i mámin notebook, takže se mi stýskalo po netu. Chudák pan Růžový, ale přeju mu, aby se mu v cirkusu Humberto líbilo a dařilo. A doufám, že si zapamatoval, že se nemá věřit cizím lidem.

Johana Timplová, 6. ročník

ZŠ Komenského, Týnec nad Sázavou