Už jste se pořádně báli? Já teda jo. A dodnes na to vzpomínám.

Tahle příhoda se mi stala na táboře ve Svratouchu, kam jezdíme skoro každý rok s oddílem mladých hasičů. Tábor je to moc hezký, stany máme postavené uprostřed lesa. Ve dne to nevadí, protože je všude plno dětí a hrají se různé hry a hlavně je všude vidět. Zato v noci, když je všude tma, tak to je slyšet každé šustnutí.

Co se jednou nestalo? Byla středa a na rozpisu bylo napsané „Noční hlídka: Zdeněk a Pavel“. Už při tomhle letmém přečtení jsem dostal strach. Zatím malý. Kamarád Pavel byl na tom nejspíš stejně. No, snad to zvládneme. V osm večer jsme přebrali hlídku od denní služby. Zatím bylo všechno v pořádku. V půl desáté se začalo rychle stmívat. A kolem půlnoci byla už tak velká tma, že jsme neviděli na krok. Najednou se nedaleko nás ozvalo zapraskání ve větvích.

Dostali jsme strach. „Pavle, co budeme dělat?“ zašeptal jsem. Posvítili jsme tím směrem baterkou. Něco se mihlo mezi stromy. Co to může být? Nebo snad kdo? Znovu šeptám: „Co teď? Co uděláme?“

„Zdendo, ty běž pro vedoucí a já tu budu hlídat,“ šeptem povídá Pavel. Je poznat, že i jeho strach je obrovský. Ono se řekne jít pro vedoucí. Potmě a sám. Dodal jsem si odvahy. Srdce mi bušilo až v krku. Ale překonal jsem se a šel. No spíš utíkal. Pádil.

Když jsme se s vedoucími vrátili, Pavel říká, že tam opravdu někdo je. Vedoucí se šli podívat a prozkoumat terén. A co myslíte? Chytili dva chlapce z vedlejšího tábora, kteří nám chtěli sebrat vlajku. Do rána už byl klid, ale každé prasknutí nás pěkně vylekalo. Nejlepší na tom všem bylo, že i přes velký strach jsme to všechno zvládli. Ráno jsme dostali velkou pochvalu za statečnost a dobře splněný úkol.

Zdeněk Zástěra, 5. ročník

Základní škola a mateřská škola Lukavice, okres Chrudim