Kapitola 2

Když jsem vešla do „svého“ pokoje, byla jsem mile překvapena. Byl tak akorát velký a velice útulný. Pohodlně vyhlížející postel stála vedle skříně a velké toaletky s obrovským zrcadlem. Na druhé straně byla pohovka a stůl se dvěma židlemi, na zadní stěně bylo veliké podlouhlé okno s dveřmi na balkonek. Začala jsem si vyndávat oblečení z kufru. Když jsem otevřela skříň, uviděla jsem na třetí poličce zažloutlý starý papír. Zvědavě jsem ho vyndala a posadila se na postel. V tu chvíli se vedle mě objevila Lisy. Trochu jsem se jí lekla. Rozložila jsem papír. Byly na něm nakreslené tři kočky. Normálně nic zvláštního, ale všechny tři vypadaly úplně stejně jako Lisy. Byly postavené do trojúhelníku. Jedna nahoře a dvě dole. Mezi nimi bylo napsáno vznešeným písmem „Trojčata“. Vůbec mě nenapadlo, co by to mohlo znamenat. Nechala jsem papír ležet a dál si vybalovala oblečení. Lisy se mi zatím uvelebila mezi ponožky. Zřejmě mi tu na ten týden bude nejlepší kamarádkou.  

U ne moc dobré večeře jsem se zeptala Gertrud: „Víte něco o tomhle obrazu?“ a vytáhla jsem papír. „Kdepak jsi ho našla?“ zeptala se mě udiveně. „Ve skříni v mém pokoji, proč?“ „Nemohla jsem ho najít už pár desetiletí. Asi 20 let. Je to obraz, který kreslila má sestra, tvoje mrtvá babička, víš?“ „Je podle tří koček, které jsme měli tady na chalupě.“ „Tak to jo,“ řekla jsem sklesle, protože jsem čekala něco víc. 

„Lisy, Lisy!“ volala jsem kočičku, když jsem po večeři ležela na pohovce. Kočka jako bílé pometlo hned přiběhla. „Jdu se projít, nechceš jít se mnou?“ mluvila jsem na ni, jako by mi snad měla rozumět. Lisy se jen otírala, tak jsem to brala jako souhlas. Nazula jsem si svoje zářivě žluté Conversky a šli jsme. Lisy poslouchá na slovo líp než leckterý pes. Najednou se ale rozběhla a nedbala volání. „Lisy, kam běžíš!“ křičela jsem na kočku. „Stůj, Lisy, neutíkej!“ Přestala jsem křičet a běžela jsem za ní. Běžely jsme asi kilometr a pak se Lisy zastavila na rozcestí. „Co blbneš?“ vzala jsem ji do náručí a začala drbat. „Půjdeme domů, už je tma.“ Lisy překvapivě poslechla. Šli jsme pomalu, a tak jsem si všimla okolí, které jsem při předchozím běhu nestihla zaznamenat. Cestou do chaty jsme potkaly tři sochy. Byly od sebe vždy asi dvacet metrů. Na kamenných podstavcích stála pokaždé jedna kočka vytesaná z bílého kamene. U každé byl na podstavci štítek a na něm stálo „Trojčata“. Běhal mi z toho mráz po zádech, protože jsem vůbec nechápala, co by to mohlo znamenat. Vyrobila je snad babička, když kreslila obrázek? Ale proč by je sem dávala?           

Nemohla jsem usnout, protože jsem tušila, že zítra zažijeme s Lisy něco úžasného.

Otázky k zamyšlení:

Proč asi Getruda nemohla obraz najít celých 20 let?

Co úžasného asi zažije Katy s Lisy?