Kapitola 3

Druhý den jsem vstala brzy. Zavolala jsem Lisy a něco jsme posnídaly. Doufám, že nám Gertrud nevynadá, že jí zmizely karamelové sušenky a trochu mléka.

 Vyšly jsme před chatu. Byla ještě tma. Chvíli jsem si myslela, že svůj plán vzdám, ale touha po dobrodružství ve mně byla silnější než strach ze tmy. „Tak běž, Lisy, veď nás tak, jako včera. Ale neutíkej.“       Došly jsme na osudné rozcestí. Lisy se zastavila. Bylo na ní vidět, že přemýšlí. Nakonec se vydala prostřední ze tří cest, které vedly do temného, hustého lesa. „Víš jistě, že se nám tam nic nestane?“ Zavrněla na znamení souhlasu. „Jak myslíš!“ 

Šli jsme lesem asi půl kilometru. Nic moc daleko, ale hrozně jsem se bála. Bylo chladno, mlha a docela šero. Došli jsme k velikému kameni, u kterého cesta končila. „Co je to?“  Jasně, trochu hloupá otázka pro kočku. Obešla jsem kámen a málem spadla na zem leknutím. V kameni byl vyrytý obraz kočky a nad ním opět nápis „Trojčata“. „Pane bože, co tohle znamená?“ prolétlo mi hlavou. Zpanikařila jsem. Vůbec nevím, co mě to napadlo. Rozběhla jsem se zpět k rozcestí a křičela: „Musíme projít ještě zbylé dvě cesty!“ Chudinka Lisy běžela za mnou. 

Udýchané jsme doběhly na rozcestí. Bez rozmyslu jsme se vydala cestou vpravo. Nevěděla jsem, co mě tam čeká, ale tušila jsem to. Cesta byla kratší, než ta prostřední. A přesně podle mých očekávání končila u sochy kočky s nápisem „Trojčata“. Bylo mi tedy naprosto jasné, co mě čeká na konci levé cesty, ale přesto jsem se chtěla přesvědčit. Rozbušilo se mi srdce, když jsme s Lisy doběhly na konec levé cesty. Byla stejně dlouhá jako pravá. Sochy tedy tvořily trojúhelník. Stejně jako na obrázku. Teď už jsem věděla, že tohle vytvořila babička. Ale proč? Přemýšlela jsem a pak mě něco napadlo. Na obrázku je nápis „Trojčata“ přesně uprostřed. Co když střed toho trojúhelníku ze soch skrývá nějaké tajemství?! „Jdeme na to, Lisy.“ Zavrněla na souhlas.

 Když jsme si odkrokovaly délku cesty, začaly jsme uprostřed hrabat. Vším, co bylo po ruce. Kameny, dřevem,…na něco jsem narazila. Srdce mi bušilo tak, že mi málem vyskočilo z krku. Vyhrabaly jsme truhličku. Nedočkavě jsem se ji snažila otevřít, ale nešlo to moc snadno. Byla zrezlá a špinavá. „Povedlo se,“ zajásala jsem a nemohla uvěřit svým očím. Vevnitř byly vyskládané bankovky a na nich dopis. Byly tam alespoň dva miliony korun. Otevřela jsem dopis a začala číst. „Milý vnuku, milá vnučko. Moc ráda tě poznávám. Jsi určitě velice statečný/á a chytrý/á , že jsi našel/a můj poklad. A určitě ti hodně pomohla jedna, možná i více z mých kočičích trojčat. Naučila jsem je, aby ukázaly cestu k tomuto místu, ale jen mé vnučce nebo vnukovi. Doufám, že ti v životě pomůže. Zdraví tě babička Alena.“

Rozbrečela jsem se. „Děkuju, babičko,“ volala jsem k nebi, „je mi moc líto, že jsme tě nestihla poznat osobně. Doufám, že mě teď vidíš. Posílám ti pusu.“ S brekem běžím zpět k chatě. „Mami, tati, našla jsem babiččin poklad!“ Na moje volání vylezla z okna Gertrud. „Proč tak křičíš?“ „Našla jsem v lese poklad, co tam zakopala babička!“ S otevřenou pusou zalezla dovnitř. Šla vařit večeři. To už ze dveří běží mamka s taťkou a nevěřícně zírají na plnou truhlu a čtou dopis. „A jak jsi to dokázala?“ „To je na dlouhé povídání,“ a pochovala jsem Lisy. Plni radosti jsme šli k večeři. Na tetičce bylo vidět, že málem praskla závistí. „Já ten poklad hledala dvacet let! Patří mně, dej mi ho!“ „Ne, je určený pro mě a mou rodinu, přečtěte si dopis!“ „Tak se s ním třeba zadus!“ „Taky, že jo!“

„Neshledanou,“ rozloučili jsme se jednohlasně. Už nás asi nikdy neuvidíte. Odjeli jsme hned po večeři. Závistivá baba jedna.

 
Kateřina Škopková, 8.A

ZŠ Komenského , Týnec nad Sázavou

Otázka k zamyšlení:

 Byla Gertruda opravdu závistivá? Zkus převyprávět celý příběh z jejího úhlu pohledu...