Ahoj! Jmenuji se Punťa a jsem středně velký pejsek. Moje majitelka mě má moc ráda, takže mě bere všude, kam jede. K babičce, na chatu i do Harrachova. Když jí máma řekla, že pojedeme do Chorvatska, hned běžela za mnou, aby mi to pověděla. A o tom bude můj příběh!

                     Foto: Nikola Deabisová

A už vyjíždíme. Měli jsme sraz u tety, která jela s námi. Moc jsem se těšil, až mě majitelka Nikola vezme do náruče a donese mě do auta. Celý byt ztichl a já byl doma sám. Hned mi došlo, že si Nikola vzala jiného plyšáka, ale když jsem se rozhlédl po pokoji, všichni plyšáci byli na svých místech.

Najednou někdo odemyká. Byla to majitelka Nikola a s pláčem mi slibovala, že na mě už nikdy nezapomene!

Konečně jedeme a já ležím majitelce na klíně. Cesta byla příšerná, ale pak jsem asi půl cesty prospal.

Najednou mě někdo nese v náručí a pokládá mě na postel. Byla to Nikola! Když jsem spal, cesta utekla strašně rychle. Cesta byla sice nic moc, ale abych pravdu řekl, sem jsem se těšil mnohem víc než do Harrachova.

Je první noc a Nikola mě pevně objala a řekla: „Jsem moc ráda, že jsem si na tebe vzpomněla ještě u tety. Co bych bez tebe dělala? “ A já byl taky moc rád, že mě nenechala samotného doma.

A je ráno. Vždy, když se šla Nikola koupat, položila mě k oknu, ať to krásné moře také vidím. A opravdu! Byla to taková nádhera! Bylo to dokonce hezčí, než ty krásné zasněžené špičky hor v Harrachově. A to jsem si myslel, že nic hezčího neexistuje! Ale zmýlil jsem se! EXISTUJE!

No, týden utekl jako voda a my už zase jedeme domů. Když jsme dojeli domů, říkal jsem si: „Doufám, že do Chorvatska ještě někdy pojedeme. “

A opravdu! O tři roky později jsme jeli znovu!

S pozdravem ten nejšťastnější Punťa na světě!!!

Nikola Deabisová, 7. ročník

ZŠ Benešova 585, Třebíč