„Není to ani tak dávno, když jsem chodila do školy a vzpomínám na ta léta ráda,“ říká babička.

„Základní škola ve Strážku měla dvě budovy. Pro nás menší děti byla postavena budova pod kostelem v pěkném prostředí a s kopcem, který byl jak stvořený pro naše hry. Schodiště uvnitř budovy bylo dřevěné. Když šla po schodišti celá třída, tak budova jen duněla. Třídy byly prostorné. V každé třídě sedělo nejmíň třicet dětí. O velké přestávce jsme chodili ven, kde jsme svačili nebo si hráli. V budově byla i jedna třída mateřské školy.“

Babička ráda vzpomíná na pěvecký sbor a na to, že se téměř každý učil hrát na housle. Housle má babička dodnes schované pod postelí. Děti ve škole seděly jako pěny, i když se někdy „ušila“ nějaká ta lumpárna.

Babička patřila k dětem s jedničkami a dělala tím rodičům radost. Táta jí říkal: „ Učíš se pro sebe, tak jaképak fraky:“

Do dalších ročníků děti přešly do jiné budovy. Bylo jich tolik, že musely být rozděleny na třídy A a B. Byli to také žáci z okolních vesnic. Babička říká, že už ta škola byla „ doopravdy“. Bylo více učení, střídali se učitelé, ale někdy byla i legrace. To když pan učitel dával dokonce z diktátu i šestky. Babička taky někdy dostala horší známku, ale snažila se ji opravit. Říkala, že když to zvládne spolužačka, musí to ona zvládnout také.

Ale nebylo to jen o učení. Byl to tělocvik v sokolovně a hlavně na hřišti, večerní cvičení dvakrát do týdne, různé soutěže zdravotní, pěvecké, taneční, oslavy, divadla. Babička ráda vzpomíná na školní výlety na konci každého školního roku, na soutěže ve sběru papíru, sběru bylin.

Když se ale potom děti rozběhly do světa, tak o sobě už věděly málo. Babička se s nimi setkala po třiceti letech a s některými už se nemohla ani poznat. To už stála nová budova školy, ale to už budou zase naše vzpomínky.

Monika Jakešová, 7. ročník

Základní škola a Mateřská škola Strážek