Já jsem plyšová žirafa Žofka a budu vám vyprávět svůj prázdninový příběh:

Jednoho večera jsem usnula jako každý jiný večer v posteli své kamarádky Báry. Kromě mě a Báry s námi v posteli spí ještě mnoho dalších plyšových přátel.

Když jsem se ale probudila, byla jsem v nějakém podivném velkém batohu, kde kromě mě byly taky nějaké tvrdé desky a uvnitř nich byly zvláštní papírky, na kterých byly různé čárky, obloučky a kolečka. Zkusila jsem tu šifru rozluštit, ale nešlo to. Tak jsem otevřela batoh a dívala se ven. Jeli jsme v bedně na kolečkách. Z dívání ven se mi po chvíli začala točit hlava. Tak jsem si zdřímla, ale ze spánku mě probudilo házení s batohem.

Vystrčila jsem hlavu a viděla jsem, že mě nesou nahoru po cizích schodech. Za chvíli jsem ležela v jiné posteli, než na kterou jsem zvyklá, ale byla jsem tam sama. Trošku jsem se bála, ale Barunka se ke mně v noci přitulila a všechno bylo v pořádku.

Druhý den jsem uslyšela tichý pláč. Seskočila jsem z postele a šla jsem za tím zvláštním a neznámým zvukem. Uviděla jsem malou plyšovou ovečku podobnou té, která se mnou doma spí v Barunčině posteli, a zeptala jsem se jí, proč pláče.

A ona mi tichým hlasem odpověděla: „Já jsem tady poprvé a hodně se bojím.“ Snažila jsem se ji uklidnit a zeptala jsem se jí, jak se jmenuje a kdo je její kamarád, jako je moje Bára. V tom jsem už slyšela známé hlasy. Řekla jsem ovečce, ať se nebojí, že jeden z těch hlasů určitě patří jejímu kamarádovi. Ještě jsme se domluvily, že až příště půjdou naši kamarádi pryč, budeme si spolu hrát nebo povídat tak, aby se nikdo z nás nebál. A honem jsem utíkala do své postele.

Každý další den jsem šla za ovečkou, nebo ona za mnou. Hráli jsme si na honěnou nebo na schovávanou. Tak týden uběhl jako voda. Nakonec jsme si řekly poslední ahoj a zase mě dali do batohu a jeli jsme domů.

Naši kamarádi spolu často jezdívají na výlety, a tak se těším, že se s ovečkou zase brzy uvidím. A to je konec mého příběhu!

Barbora Káňová, 5. ročník

ZŠ Komenského Bílovec