Jmenuji se Bílý tesák a jsem plastový tygr Vojtovy sestry Aničky. Přibalila mě Vojtovi do batohu na první adaptační kurz s jeho novou třídou. Zítra nasedneme do autobusu a pojedeme.

Je středa a v batohu cítím, že Vojta už nastupuje. Batoh se celý třese, to asi proto, že řidič právě nastartoval. Konečně se ozve hlas paní profesorky: ,,Jsme všichni? Jedeme!“ Autobus se rozjede a my vyrážíme za novým dobrodružstvím.

Cestovali jsme asi tak tři hodiny a potom jízda skončila. Byli jsme tam! Vojta mě vybalil až ve velkém pokoji (chatka pro dvanáct lidí). Další tři pokoje obsadili kluci a ještě tam byl jeden malý s jednou postelí, tam se ubytovala paní profesorka. Hned jak jsme přijeli, všichni si vybalili a odešli. Podle toho, co si povídali večer, jsem poznal, že byli na lanech a lezli přes pět těžkých překážek.

Je pátek, dneska bohužel celý den prší a proto se šli všichni dívat na film „Poslední vládce větru.“ Aspoň nastal v chatce klid. Ale ještě předtím, než odešli, stihl jsem Vojtovi schovat brýle pod polštář, a proto je všude asi deset minut hledal. To byla legrace! (Pro Vojtu asi ne.)

Natáhl jsem se a usnul. Najednou vedle sebe slyším silné pískání, otevřu oči a přede mnou stálo velké chlupaté stvoření jménem myš. Seskočil jsem z poličky a ohlédl jsem se. Myš běžela za mnou! Utíkal jsem, co mi všechny čtyři nohy stačily, a najednou jsem si vzpomněl, že v běžném světě kočka honí myši. A u mě to bylo naopak. Hrdinně jsem se otočil a zavrčel. Myš samým úlekem a snahou zachránit si holý život zaběhla do své díry a zůstala tam až do konce adaptačního kurzu. ,,Nikdy si netroufej na menší a slabší (slabší u mě neplatí)!“ Skočil jsem na poličku a usnul.

Další den jsme odjížděli, a proto jsem byl zavřený celý den v batohu. Ale slyšel jsem, že dnes stříleli z luku. Nasedli jsme do autobusu a jeli jsme domů.

Vojta Zlesák, prima

Gymnázium Jana Palacha Mělník