Byl krásný zimní den. Vločkoví andělé se snášeli k zemi. Bílá peřina se leskla odrazem tisíce diamantů. Chystám se do lesa prožít pravý mráz. Zažít si to, co si zažívají ti, co nemají teplý domov. Nazuji si chlupaté boty a huňatou bundu. Už to je náznak přepychu. Vydávám se známou, uzoučkou, klikatou cestičkou skrz černý les na bílou mýtinu. Vidím pařez nedávno krásné borovice. Někomu posloužila jako další náznak přepychu. „Mám velký vánoční strom, jsem boháč.“, pomyslel si asi. Škoda. Měla jsem ji ráda. 

Stojím sama na tiché mýtině, pod nohama mi praská zmrzlý sníh, kolem mě poletují bílé baletky a zelení obři s bílými uniformami se tyčí kolem mě jako neporazitelná lesní armáda. Začíná se stmívat. Stojím potichu, a proto se mi poštěstí slyšet cupitání malinkých nožiček, vidím srnku a za chvíli zajíce, jak hledají teplé místo ke spánku. Napadá mě, že bych se taky vrátila do vyhřáté postele. Začíná mrznout. Ta mocná příroda dokáže, co si zamane. I když je při tom schovaná pod bílým pláštěm. Mráz vzal svoji kouzelnou hůlku a spustil mrazivý orchestr. Hraje skřípavým, praskavým tónem. Nebeské umělkyně mu tancují do rytmu, dokud se nepřipojí k bílému mechu a nestanou se zemskou pokrývkou. 

Už je tma. Podle mých zamlžených hodinek se blíží půlnoc. Je mi zima, mám strach. Les temně hučí svoji zimní píseň a mrazivý orchestr zesiluje svoji hudbu. Všechno živé spí. Na hodinkách sleduji poslední vteřiny do půlnoci……pět, čtyři, tři, dva, jedna. Ozval se hlas zvonu. Je to zvláštní. Kde by se tady v lese vzal zvon. Pomalu usínám. Nechci, protože se bojím mocného vládce-mrazu. Moje únava je však silnější. Něžné pečovatelky přikrývají moje bezvládné tělo. 

Ráno mě probudil zvědavý zajíc, který poskakoval kolem mě. Měl radost jako já, že přežil krutou noc. Sluníčko pomalu vylézá nad stromy. Vidím laň a kolouška, jak hledají něco k snědku. Je mi jich líto. 

„Vstávej!“, slyším mamčin hlas. V tu chvíli si uvědomím, že to vše byl jen sen. Ale vše se zdálo tak opravdové. Obléknu si župan a s plnýma rukama sena a zrní běžím do nedalekého lesa. Ať mají zvířátka aspoň malinký kousek toho přepychu jako lidé. 

Kateřina Škopková, 8.A, Týnec nad Sázavou