Ředitelské okénko tentokrát jinak

Redaktoři časopisu GAG-BEN obměnili stálou rubriku „ředitelské okénko“ za rozhovor s ředitelem Jaroslavem Dejlem. Podívejte se, jak forma rozhovoru dokáže učinit rubriku atraktivnější.

Nedávno vám bylo 60 let. Cítíte se na ten věk?

Vůbec se na to necítím, cítím se jako mladík. Jak vzpomínáte na svůj školní věk? Na svá školní léta vzpomínám moc rád. Měl jsem vynikající učitele, jak na prvním, tak i na druhém stupni, a dokonce díky těmto učitelům jsem se rozhodl být kantor. Dodneška hodně často vzpomínám na svou učitelku Karlu Plavcovou. Tu jsem měl od třetí do páté třídy. Byla velmi přísná. Hodně jsme s ní malovali, vyráběli, účastnili se různých výtvarných soutěží a trestala nás tím, že jsme psali mnoho příkladů a vyjmenovaná slova. Dokonce, když jsem nastoupil na své první učitelské místo, jezdila za mnou. Když jsem pořádal výstavy se svými žáky, byla pravidelným návštěvníkem. Na druhém stupni jsem velice obdivoval pana učitele Jiřího Krále, kterého jsem měl na výtvarku a dějepis, a bohužel, když jsem se hlásil na vysokou školu, bylo možné studovat jen výtvarnou výchovu s matematikou, ale ne s dějepisem.

Napadlo vás někdy, že byste mohl být ředitelem?

Ne, vůbec nikdy mě to nenapadlo. Moje ambice nebyly být ředitelem, ale ředitelování mám moc rád a doufám, že jsem tuto školu za ta léta někam dovedl a že má stále velmi výbornou úroveň. Musíte to posoudit hlavně vy :).

Je pravda, že ředitelování má kladné i stinné stránky, řeknete nám nějakou z těch kladných?

Co mi dělá radost, je to, že jak jsem se již zmínil, máme vysokou úroveň a že nás veřejnost bere takové, jací jsme. Navíc se nám podařilo udržet mezinárodní kontakty, děti ze sportovních i jazykových tříd dosahují výborných výsledků, bohužel o atletiku teď není valný zájem. Řada bývalých žáků nám dělá dobré jméno.

Těšíte se do důchodu?

Na jednu stranu ano, pochopitelně, doufám, že se ho teda dožiju (směje se). Mám zatím čtyři vnoučátka, a tak bych si je chtěl užít. Manželka je v důchodu už dva roky a hrozně jí to závidím. Na druhou stranu mi žena pořád říká, že se zblázním z toho, jak nebudu v neustálém pracovním napětí.

A co divadlo? Hrajete ho ještě teď?

Jenom malinko, máme skupinu 3+1 a hrajeme maňáskové loutkové divadlo. Hrávali jsme ve školkách pohádky, půlhodinové. Jsme tři báby a jeden dědek, když nás někdo požádá, tak mu rádi zahrajeme nějakou Karkulku nebo Perníkovou chaloupku. Svět divadla je kouzelný...

Jeden kantor nám říkal, že jste dobrý kuchař. Baví vás vařit?

No, rád vařím. Jelikož jsem se musel starat o děti, když byla manželka v práci nebo měla své aktivity, tak to bylo všechno na mně. Vařím podle knih, mám rád vše napsané, ingredience musí být přesně odvážené. Ale zpaměti už udělám třeba svíčkovou, guláš nebo rajskou... Dokonce i knedlíky zvládnu! Jen pečení bábovek nesnáším – nemám na to nervy.

Chtěl byste ještě něco dodat?

Vy jste se mě neptaly, co mi na té škole vadí. Mně je trošku líto, že některé z dětí se nechovají tak, jak bych si představoval, protože v podstatě nesplní, co slíbí. Život je tak krásnej a přitom krátkej a tak zranitelnej, že je zbytečné se takto provokat a dělat si naschvály. A děkuji redakci za to, že máte tak vynikají časopis, a nedejte na pomluvy, jděte si za svým a dělejte si to tak, jak chcete!

Autorky: Michaela Cahová, Kateřina Kršková, IX. C

Základní škola Třebíč, Benešova 585

Časopis GAG-BEN