Sedím na místě, kde na mě čekal můj milý.

Sliboval mi toho mnoho, ale jen jedno nesplnil.

„Opustil mě,“ musela jsem si to říci nahlas. „Milovala jsem ho, on mě asi ne.“

Nevadilo mi to, říkal mi, že jsem jeho nejlepší přítelkyně. Možná lhal, ale já mu slepě věřila.

Zrovna v tuhle chvíli mi je to jedno.

Musel odejít. Vojna.

Zanechal po sobě šál, který mi daroval.

Poslední jeho slova byla: „Třeba se někdy vrátím.“ Viděla jsem na něm úsměv, ale byl falešný.

Kolik nocí a dnů jsem proplakala.

Nechal mi svůj poslední vzkaz, který jsem četla nahlas: „Prosím, už neplač.“

Jsou to tři roky a sedím na stejném místě. Čekám tu na něj.

Přemýšlím a doufám, že se někdy vrátí. Odbije půlnoc a znovu odcházím.

Iva Boháčová, 9. ročník

ZŠ a MŠ Předměřice nad Labem