Ahoj, jmenuji se Julča a je mi ctí, že vám můžu povyprávět o svém letním dobrodružství. Všechno to začalo úplně normálně. Nasedla jsem na letadlo, v němž jsem absolvovala dlouhou a únavnou cestu. Když jsem přijela, tak jsem se ubytovala ve svém hotelu a hned jsem běžela na pláž. Lehla jsem si na lehátko a pak jsem se jen tak rozhlížela. A po chvíli jsem ho spatřila, nádherného prodavače zmrzliny.

                                     Foto: Nikola Kotrbová

Byl to krásný plyšový medvěd se zeleným šátkem na krku. A v tu ránu jsem dostala velkou chuť na zmrzlinu. Šla jsem tam a hned jsme se dali do řeči. Vyprávěl mi o Itálii a dokonce mi slíbil, že mě zítra vezme na prohlídku. Když už bylo pozdě, tak jsme se rozloučili a šli jsme spát.

Druhý den ráno jsem si vyčistila zuby a zašla si do hotelové restaurace na snídani. V deset hodin už jsem čekala u zmrzlinového stánku, jak jsme byli domluveni. Když přišel, vydali jsme se na prohlídku. Začali jsme koloseem a pak jsme si město postupně procházeli, až nám z toho vyhládlo. A tak mě Lukas vzal do jedné bezvadné restaurace. Když jsme se pořádně najedli, museli jsme se vrátit do hotelu, protože Lukas musel jít pracovat do stánku. Tak jsem se prostě jen tak natáhla na lehátko a sledovala ho při práci. No a taky jsem se těšila na večer, protože mě pozval na jednu místní diskotéku. Asi čtvrt hodiny před diskotékou jsem byla nucena opustit své lehátko, abych se mohla upravit. Když jsem vešla na parket, Lukas už na mě čekal. Chvíli jsme si jen tak povídali a pak, když tam dali nějakou pomalou píseň, mě vyzval k tanci. Zbytek večera jsme jenom protancovali. A pak přesně ve chvíli, kdy hodiny odbíjely půlnoc, mi dal pusu.

Třetí den ráno jsem se probudila maximálně šťastná. S úsměvem na rtech jsem si šla lehnout před hotel na lehátko a doufala jsem, že ho tam uvidím. Jenže on tam nebyl, a tak jsem si šla alespoň zaplavat. Zůstala jsem tam celé dopoledne a pak, když jsem se vracela z oběda, měla jsem alespoň malou naději, že ho tam potkám, ale on pořád nikde. Večer jsem šla spát opravdu nešťastná.

Poslední den jsem byla velmi smutná, protože jsem byla přesvědčena o tom, že už ho nikdy neuvidím. Sice jsem měla jet až večer, ale pro jistotu jsem si sbalila už ráno. A potom, když jsem šla na svou poslední snídani, tak jsem ho uviděla na chodbě, jak mi šel naproti s kyticí růží v ruce. Najednou jsem byla zase šťastná. Pak mě doprovodil na snídani a ruku v ruce jsme strávili zbytek dne. Nakonec mi pomohl i s kufry a s láskou jsme se rozloučili.

A já jsem pevně rozhodnuta, že příští rok tam jedu zase.

Nikola Kotrbová, 8. C

ZŠ Benešova 585, Třebíč