Ahoj všichni, já jsem víla Klementýna a budu vám vyprávět, jak jsem byla v Paříži.

Tak to začalo, když jsem jednou šla na procházku. Najednou mě strhl prudký vítr a já jsem letěla vzduchem. Přistála jsem na střeše auta, které frčelo po dálnici. Sletěla jsem a vlétla otevřeným okénkem dovnitř.

Uviděla jsem tři děti, které vypadaly velmi znuděně, mladší holčička se zrovna ptala rodičů: „A kdy už tam budeme?“ Nejmladší dítě, kluk, vypadal, že brzy usne, a starší holka měla v uších sluchátka a nevnímala nic kolem sebe.

Posadila jsem se na zelenou tašku, která ležela na zemi. Doufala jsem, že nejedou nikam daleko a že se budou brzy vracet zpátky, protože jsem netušila, kde jsem.

„Kdy už budeme ve Francii?“ zeptala se malá holčička znovu a maminka, která vypadala, že jí to taky nebaví, jí odpověděla, že asi za dvě hodiny.

A tak jsem se dostala až do Francie a přímo do Paříže. Jenže rodina se ubytovala, a když šli do města tak se mi ztratili. Tak jsem poletovala po Paříži a hledala nějaké Čechy, kteří by mě dostali domů.

Jak jsem poletovala vzduchem uslyšela jsem slabé vzlyky skoro jako … víla. Letěla jsem po stopě toho slabého hlásku a našla jsem i jeho původce.

Na jednom okenním parapetu seděla víla a plakala. „Co ti je?“ zeptala jsem se, i když mi po chvíli došlo, že to byla hloupost, protože mi stejně nejspíš nebude rozumět.

„Ztratila jsem se,“ odpověděla mi česky a mluvila dál „Ty jsi Češka? Jak ses sem dostala? Nevíš kudy do Čech?“ Bylo mi jí líto, a věděla jsem, jak se cítí, protože jsem se tak taky cítila.

„Spolu najdeme cestu domů“ slíbila jsem jí a začala jsem přemýšlet. Za chvíli jsem měla plán. Poletíme k autobusovému nádraží a najdeme si mezinárodní cesty.

A tak jsme za chvíli byly na nádraží a zjistily jsme, že nám to jede za deset minut. Začaly jsme hledat autobus číslo 573. Brzy jsme ho našly a zrovna včas, takže jsme odjely z Paříže já i Evelína (tak se jmenovala ta druhá víla).

Evelína vystoupila z autobusu u Zvíkova a já na Kokořínsku. A tak jsem se dostala až domů.