Čím bych chtěla být, to ještě nevím, ale vím, čím být nechci. Nechci být učitelkou, uklízečkou, prodavačkou, zahradnicí, doktorkou, zdravotní sestřičkou, politikem.

Každý se mě ptal, když jsem byla malá, čím chci být. Jaká byla moje odpověď? Ve školce jsem snila o tom, že budu princeznou. Na prvním stupni jsem se chtěla stát veterinářkou a pracovat s koňmi. Při sledování amerických kriminálek jsem se vzhlédla v práci patoložky. Obdivovala jsem to, co se dá poznat z mrtvého těla, občas je mrtvola jediným důkazem vraždy.

Ale teď, když se mě někdo zeptá, čím chci být, má odpověď je nevím. A proč? Přemýšlela jsem o tanečnici, ale o takovéto školy je velký zájem a hlavně všude je balet, ale balet mě nebaví, proto jsem od toho upustila. Delší dobu uvažuji o práci delegátky. Protože mě baví jazyky, cestování, poznávat nové lidi a oblíbila jsem si létání letadlem. Tuto práci bych dělala ráda, ale je i hodně náročná. Delegátka musí řešit i problémy, které občas nejsou moc příjemné. Když se někomu něco stane nebo když není volný pokoj na hotelu. I přes tyto komplikace se mi ta práce líbí.

Ale proč stále nevím, co chci dělat? Zdá se, že mám jasno, že chci být delegátkou, ale není to tak jednoduché. Občas si pokládám otázky. Uživí mě to? Kde budu? Budu mít čas na přátele? Co když se mi něco stane?

Dále jsem přemýšlela o práci kosmetičky. Uvědomila jsem si, že kosmetiček je hodně a nebylo by lehké se uživit.

Ale jak to tak vidím, budu muset dát za pravdu své mámě a na její přání jít na gymnázium. Alespoň budu mít další čtyři roky na rozhodování. Jsem ráda, že mám ještě tři čtvrtě roku na rozhodování a přemýšlení, čím budu. Mezitím si budu užívat to, čím jsem teď.

Drahoslava Slabová, 8. ročník

ZŠ Komenského, Týnec nad Sázavou