Vstal jsem v sedm hodin, abych uklidil Sáry pokoj, než se Sára v osm probudí. Je to dřina být woodo panáček a ještě k tomu druh „uklízeč“. To kdybych mohl být třeba plavec, kterého mají ve woodo světě všichni rádi! To by se mi líbilo.

Jak jsem tak přemýšlel, všiml jsem si toho nepořádku. Šuplíky s oblečením byly otevřené, oblečení se válelo po zemi a na podlaze byla spousta prachu. „Tak tohle já uklízet nebudu!“ pomyslel jsem si. Uslyšel jsem šustění peřiny. Sára se probouzí! Zachvátila mě panika, nevěděl jsem, co mám dělat. Rychle jsem vyskočil na stůl, ale protože má Sára na stole hladkou desku, podklouzly mi nohy a já jel po břiše. Snažil jsem se brzdit koštětem, ale akorát jsem se bouchl do hlavy. Konečně jsem zastavil a přesně v tu chvíli Sára vstala z postele. Oddychl jsem si. Dveře otevřela Sářina máma a zděsila se, jak to tam vypadá. Křikla na Sáru, aby to hned uklidila, a odešla.

Sára se na mě obořila, proč jsem to neuklidil, že jsem na to měl celou noc. Odvětil jsem, že už nebudu uklízeč, ale budu plavec. Popadla mě a hodila do kýble s vodou, který mezitím přinesla její máma. „Když chceš být plavec, tak tedy plav,“ řekla Sára. Načež práskla dveřmi a byla pryč. Začal jsem se topit. Plácal jsem kolem sebe rukama i nohama. Po chvíli mi ale došly síly a já klesal ke dnu. Zablesklo se mi černě před očima. Matně jsem cítil ruce, které mě vytáhly z vody. Probral jsem se až před krbem, kde jsem se sušil. Nejspíš mě Sára vytáhla. Tehdy jsem pochopil jednu věc: jsme takoví, jací jsme, a není vůbec jednoduché to změnit.

Sára Jašíková, prima

Gymnázium Jana Palacha Mělník