„Ale“ přerušila jsem ji. „Mlč! Posaď se a opovaž se promluvit, než ti všechno dořeknu!" Kdysi dávno byl tenhle ostrov jen pustina. Nic zde nerostlo, natož aby tu někdo bydlel. Bylo to ještě dávno před tím, než se narodil tvůj otec. Já sem tehdy přišla s několika dalšími čarodějkami, protože nás poslali do vyhnanství za provozování nepovolené magie. Byla nám odebrána moc, a vyslali nás na tento pustý ostrov. Dlouhá léta jsme tu žily a nevěděly si rady. Jednoho dne, když jsme šly na jednu ze svých každodenních výprav pro obstarání obživy, jsme potkaly mladou dívku. Nevšimla si, že je někdo poblíž. Prozpěvovala si a tančila a na místech, kterých se dotkla, vzrostla zeleň. Ihned jsme věděly, že je to jedna z nás. Lousia, kmotřička, která ti darovala stužku do vlasů, byla ta nejodvážnější z nás a oslovila tu mladou dívku. Vysvětlila jí naši situaci a ona se nás ujala. Každý den pracovala na tom, aby nám naši moc získala zpátky. Za několik měsíců jsme už byly dost silné na to, abychom mohly přebudovat tenhle ostrov a postavit své vlastní sídlo.
Mé sestry byly ovšem natolik skromné a trvaly na postavení malých chatrčí. Prý, aby tu mohly rozšířit civilizaci, pch. Já jsem se ale nespokojila s malou chatrčí, chtěla jsem obrovský palác, kde by byla moje moc nepřekonatelná. Potají jsem tedy noc co noc cvičila a chodila za onou mladou dívkou, aby mě učila, a za několik dalších měsíců jsem měla tak obrovskou moc, že jsem mohla dělat, na co jsem si vzpomněla. Sestry se to dozvěděly a zavrhly mě kvůli podrazu. Marně jsem se je snažila přemluvit, že tohle bude lepší život, lepší život než v prachsprosté chatrči. Měla jsem v plánu vybudovat obrovský palác přes půlku ostrova a nic mi v tom nemohlo zabránit.
Sestry se mě snažily zastavit, ale ani moc všech tří nepřebila tu mou. Všechny tři tedy odešly z ostrova a i přes přísný zákaz vstoupily do země, ze které je kdysi vyhnali. Samozřejmě byly tak nahněvané, že šly rovnou za nejvyšším a všechno mu převyprávěly. Soud potom vše přehodnotil a rozhodl, že mě musí zastavit. Ha! Hlupáčci. Poslali na mě celou svou armádu nejlépe cvičených čarodějů a já je všechny uložila k věčnému spánku jedním mávnutím. Tu dívku, co nám vrátila moc, popravili, a já se nikdy nedozvěděla její jméno. Když mi už nikdo nestál v cestě, mohla jsem začít budovat palác. Za pár dní byla ale všechna práce hotová a já se začínala nudit. Na ostrov se nikdo neodvážil, protože se bál o svůj život a já byla sama.
Jednoho dne sem ale přece jen někdo přišel. Byl to mladý pár se sotva narozeným dítětem. Museli být zdaleka, když se odvážili přijít sem. Zdáli se ale neškodní a jejich úsilí o vybudování obydlí mě dojalo. Pomohla jsem jim. Své temné sídlo jsem proměnila v království a je učinila vládci. Zdálo se, že nemohou být spokojenější. Ale byli pošetilí jako ty Fairel. Na co jim byla královská koruna, když neměli komu vládnout? Když jejich syn dosáhl desátého roku, obrátili se na mě s prosbou. Chtěli po mně, abych zde vybudovala město, kde mohou žít lidé a oni tak budou mít komu vládnout. Nu což, splnila jsem jim jejich přání, ale jejich moc je začala zmáhat a chtěli víc a víc. Chtěli tak moc, že byli odhodlaná udělat cokoliv pro získání toho, co mít nemohli, a to magii. Od té doby se království změnilo v tyranii.
Jejich syn však nemohl nadále přihlížet, a jakmile dosáhl šestnácti let, rozhodl se opustit ostrov. Já ale měla dva cíle, pomstu a záchranu bezradného, přesto odvážného chlapce. A tak jsem mu dala ten největší dar ze všech-část mé moci. Z ostrova tedy neodešel a já ho učila moc ovládat. Když jeho rodiče zemřeli, rozhodl se převzít království a vrátit ho do dob, když byl malý. Ale nevyužil daru, který jsem mu dala. V panování odmítl používat magii, která je natolik vzácná a to mezi námi rozpoutalo válku. Ovšem naučila jsem jej tak moc, že mě donutil stáhnout se. Z poddaných se zamiloval do dívky jménem Awe a během několika měsíců se vzali a měli spolu dítě. Malou černovlasou holku, kterou obdařily mé tři milované sestry dary a mě se ani neopovážily pozvat. Ale teď nastala moje chvíle. V den šestnáctých narozenin, kdy dostal chlapec svou moc, jako ji dostáváš i ty, Fairel Eglise Globen z Wizard Land!“ „Můj bože. To jsi ty! To ty jsi to Zlo, o kterém mi tatínek povídal! Jak ses mohla vydávat za moji tetičku! Jak jsi mohla!“ V pláči jsem se rozběhla ke dveřím a marně jsem se je snažila otevřít. Jediné co jsem slyšela, byly moje zoufalé myšlenky, hlasitý smích Malergarn a slova „vzpomeň si, na co jsi myslela, než jsi ty šaty proměnila, vzpomeň si na svá přání a odpověď najdeš v nich!“ Ano, byla jsem si téměř jistá, že to nebude fungovat, ale stejně jsem to musela zkusit. Zavřela jsem oči a představovala jsem si, jak držím v ruce klíč a otevírám. Ale co to? Ne! To je Marco a hledá mě! V tu chvíli jsem si byla už naplno jistá, že nějaká představa v hlavě mě nezachrání. Bušila jsem do dveří, co nejvíc to šlo, a volala jsem, aby mě Marco uslyšel. „Fairel! Fairel okamžitě pojď ven. Všichni tě hledají!“ „Marco, já nemůžu! Jsem tu…“ A jediné co si pamatuji je můj hlasitý pláč a jekot.
Když jsem se probudila, myslela jsem si, že jde jen o zlý sen, ale jakmile jsem otevřela oči a zjistila jsem, že ležím v té temné místnosti, dostala jsem obrovský strach. Po Malergarn ale nebylo ani stopy a tak jsem si říkala, že to přece jen zkusím. Přistoupila jsem tedy ke dveřím, zavřela oči a představovala jsem si, jak je odemykám. Potom jsem se dotkla kliky a zatáhla jsem ji dolů. Než jsem se ale odvážila otevřít, nadechla jsem se a slíbila si, že nebudu zklamaná, když to nevyjde. Potom jsem pomalu začala přitahovat dveře k sobě a při největším udivení jsem zjistila, že to opravdu fungovalo! Že by měla Malergarn pravdu? Opravdu mám nějakou moc a funguje tak, že když na něco pomyslím a pak se toho dotknu, splní se to? Neměla jsem moc času nad tím přemýšlet, musela jsem se rychle dostat ven. Ponechala jsem si malou škvíru ve dveřích a podívala se, zda je Malergarn někde poblíž pokoje. Když jsem ji ale nezahlédla, zprudka jsem otevřela dveře a vykročila jsem k sálu. Našla jsem zde Marca, který bezvládně spal na křesle.
Když jsem Marca probudila a všechno mu vysvětlila, rozhodli jsme se odejít do sálu a vše povědět mým rodičům, když v tom se objevila Malergarn, celá rozčílená vztáhla ruce a já padala dolů, do nekonečna zdálo se.
Ano, propadla jsem se až do říše obyčejných smrtelníků, kde mi bylo souzeno pracovat a zemřít. Ale byl to normální, obyčejný život, který jsem až doposud, kromě království, žila. Z počátku jsem byla ztracená, nevěděla jsem co dělat a ustavičně jsem plakala. Potom si mě ale všiml jeden postarší, slušně oděný pán s velmi vlivným chováním a složil obrovskou poklonu mým šatům. Když ale začal jmenovat slova jako Dior, Channel nebo Louis Vuitton zděsila jsem se, a přestávala jsem si myslet, že mě tetička, totiž Malergarn, poslala do říše smrtelníků, nýbrž do pekla! Když ale muž viděl mé zděšení, usmál se a začal mi vysvětlovat, jak to v jeho městě chodí. Ta divná slova byly ve skutečnosti značky luxusního oblečení, což odpovídalo tomu, že mi chválil šaty, a zanedlouho mě uvedl do světa módy a módního průmyslu. Zpočátku jsem ale nevěděla nic o tom, jak pracovat s jehlou a nití a měla jsem propíchané nejen prsty na rukou. Ani ve snu by mě nenapadlo, že tu bude můj dar a zároveň prokletí fungovat. Přesto jsem to jednoho dne, kdy už jsem byla opravdu zoufalá, zkusila.
A divte se, fungovalo to. Ze dne na den jsem se proměnila ve světovou návrhářku, ovšem spíše smutečních kostýmů. Tak moc mi chyběli rodiče a Marco. Noc co noc jsem usínala na polštáři mokrém od slz a přemýšlela, co asi dělají. Po chvíli jsem ale přišla na to, že slzy mi nepomůžou a začala jsem do šatů vdechovat barvy, až se postupně neobjevila žádná černá, ale i přesto byly elegantní a jemné. Každý den jsem taky pracovala na zvětšení a prohloubení své moci. Ve dne jsem tvrdě pracovala na šatech a vypracovala jsem se tak dobře, že pouhý dotek přeměnil látku tak, jak jsem potřebovala. V noci jsem zase ustavičně pracovala na tom, jak se dostat zpět za svými rodiči, do svého království. Až ten den jednou přišel. Sice jsem si už zvykla na život tady, ale nesmírně jsem se těšila domů.
Když jsem se vrátila zpátky na Wizard Land, napravila jsem všechnu škodu a zničila všechno zlo. Říše smrtelníků mi umožnila dosáhnout mnohem větší moci, než měla Malergarn a porazila jsem ji. Naše království už nikdy více nepocítilo zlo. Snad jen ničení ovzduší automobily a továrnami postavených na módní průmysl, které jsem objevila v říši smrtelníků, a natolik se mi zalíbily. Co se týče Marca, vzali jsme se a máme malého černovlasého syna, pojmenovaného po mém otci, Philliphe.
Karolína Kovaříková
Gymnázium Šumperk, VI.A
13. 11. 2013