Otevírám komnatu do říše plné deště a mokra. Vzala jsem si na sebe holínky a zelenou pláštěnku. Zavírám dvířka od teplého domova a vykračuji vpřed. Jemné kapičky mi pomalu spadávají na obličej. Cítím takové chladno. Listí kolem mě je zbarveno do nejrůznějších barev, ale všechno tlumí ten nepřestávající déšť. Už nemám kapičky deště jenom na obličeji, ty nezbedy mi už posely celou pláštěnku. Padají nepřetržitě seshora dolů, jako kdyby se protrhla přehrada. Pohrávají si s mými vlasy a kouzlí mi z nich ulízlou paruku. S každou spadlou kapkou na zemi se vytváří jiná melodie, jako nějaký orchestr žab v rybníku. Všude kolem mě se táhne vůně čerstvě napadaných kapek v posekané trávě. I přestože nemám deštník, slyším stejný zvuk, jako kdybych ho měla. Holínky se mi boří do čerstvě změklé hlíny. Jejich špičky se obalují do bláta a s každým krokem vytváří takový „čvachtavý“ zvuk. Příroda mě unavuje a ta její poklidná nálada mě nutí se vrátit domů a zalézt si do pokoje s knížkou.

Edita Krejčíková, 9. ročník

ZŠ Komenského 265,257 41 Týnec nad Sázavou