Na školu a léta v ní prožitá babička často vzpomíná. Hlavně ale také srovnává, jaké to bylo dříve a jak se máme nyní. Brány školy se babičce otevřely před šedesáti lety. Protože pocházela z devíti dětí a vybavení museli rodiče školákům pořizovat sami, na rozhazování nebylo. Babička dostala od své maminky červený kufřík, dřevěné pouzdro a v něm tužku, šest pastelek a gumu. Slabikář, početnici, potřebné sešity a knihy kupovali postupně. Učebnice prý nebyly tak krásné a barevné jako nyní.

Nejhorší bylo, když žáci začali psát a tužku vystřídalo pero. Školní lavice byly tehdy úplně jiné. Stolky byly s lavicemi spojeny v řadě za sebou.  V každém stolku se nacházel otvor na kalamář s inkoustem. Psávalo se kovovým kroužkem, tam se zasunula kovová psací špička na konci rozdvojená. Psaní takovým perem nebylo jednoduché, špička se musela namočit nejprve do inkoustu. Pokud se namočila moc, často na sešit ukápla kaňka, která se nedala vymazat. Ve škole tomu říkali „ prasátko“ .

Jednou si babička vytáhla kalamář z otvoru. Chtěla se podívat, kolik tam je inkoustu. Najednou jí ale kalamář vyklouzl a modré neštěstí se rozlilo po celém sešitě a lavici. To bylo pláče!

Nakonec vše dobře dopadlo. Paní učitelka pomohla vyčistit lavici, babička utřela slzy, potom přepsala sešit a bylo vše v pořádku.

Co bylo ještě v tehdejší škole jiné?

Nebylo tolik krásných pomůcek, nebyla videa, magnetofony, počítače. Ale bylo jiné chování žáků k učitelům, měli k nim úctu, byli zdvořilí a pan učitel byl pro ně autorita.

Michaela Myslivcová, 7. ročník

Základní škola a Mateřská škola Strážek