Jeden prázdninový týden trávíme u nás ve Svídnici spolu se všemi sestřenicemi a bratranci. A že jich máme. Je to fajn, protože rodiče nám připravují různé soutěže. Při nich se vždycky pobavíme. Jednou nás čekala stezka odvahy.

Byl večer, tma jako v pytli. Dospělí nám dali bojový úkol, dojít až na hrad Strádov a tam vzít poklad, který nám sem připravili. Museli jsme se vrátit všichni do půlnoci.

Vyrazili jsme, šli jsme Svídnicí kolem přehrady a řeky a nakonec lesem. Měli jsme dvě baterky. Vtom jedna zhasla. Byli jsme uprostřed cesty na hrad. Viděli jsme, jak se před námi něco mihlo. Nevěděli jsme, co to je. Něco za námi zavrčelo. Lekli jsme se a rychle běželi na hrad. Zahoukala sova. Vyletěla na nás z dutého stromu. Už už jsme dohlédli na hrad. Dnes to vlastně hrad není, vypadá to spíš jako deset balvanů s věží.

Zastavili jsme se, protože jsme byli hodně udýchaní. Znova za námi to zavrčení. Co to je? Zadýchaní vbíháme na hrad. Rychle do věže a zabouchnout za sebou vrata. Na zemi leží asi devět lebek a k tomu hodně kostí. Křičíme. Rychle po schodech nahoru. Truhla, vlastně dvě. A dva klíče. Ty ale visí vysoko. Snažíme se, ale nikdo na ně nemůže dosáhnout.

Vyzdvihli jsme nejmladšího a postavili si ho ramena. Konečně! Máme klíče – získali jsme je. Rychle ven z věže. Je zamčeno! Někdo nás zamknul. Vlevo je okno. Skáčeme z něj dolů na zem. Další kostra. To snad není možné. Vzteky do ní kopeme. Pod ní se objevuje další truhla. Chybí klíč. Bereme ji a běžíme domů.

Ráno jsme v truhlách našli čokoládové mince, v té druhé samé bonbóny a ve třetí žvýkačky a bonbóny, i nějakou čokoládu. Po obědě jsme pátrali v lese. Žádnou sovu jsme neobjevili. Asi to byl vítr. Vrčení to také nemohlo být, nejspíš šustily naše kroky v listí. Na hradě nebyly žádné lebky a kosti, jen natažené látky, co tu dospělí umístili, abychom se báli. Povedlo se jim to dokonale. Strach má opravdu veliké oči.

Veronika Dibelková, 5. ročník

Základní škola a mateřská škola Lukavice, okres Chrudim