Řeknu vám jedno ukrutné tajemství. Já, Šotek tiskařský, si každý den píšu deníček. Je to tak. Potřebuju totiž někomu povědět, co mě právě děsně trápí a štve, do koho jsem se bezhlavě zamiloval a kdo je mi naopak odporný jako smrdutá ploštice. Někdy to nejde říct ani kamarádům, nevím, co na to Vojta s Martinem řeknou, a bojím se, že se mi budou smát. A co je vůbec nejhorší, mám strach, že to vyžvaní Lence. Proto jsem si jednoho přítele udělal z deníčku.

Oslovuju ho „můj milý deníčku“ a ptám se ho na radu – jako opravdického kamaráda. Když si všechno sepíšu, tak mi to hodně pomůže a najednou se mi rozsvítí, co mám dělat dál. Největší výhoda deníčku ale je, že mlčí jako ryba a nic nevyzvoní. Teda pokud ho zrovna někdo neobjeví. Na to ale pamatuju a pečlivě ho ukrývám, zamykám, písmo šifruju…

Než začnu psát, zaznamenám na stránku datum. Můžu pak zpětně vyhledat, co jsem kdy dělal, co jsem si kdy myslel, za jak dlouho jsem změnil názor na věc a tak. Po roce se často divím tomu, co jsem to tenkrát napsal. Musím se sobě i smát. Deník je moje náhradní paměť. Teď mi například připomněl, že jsem už jednou Vojtovi tajemství řekl a že to všechno vykecal Lence. Proto mu dneska to nejtajnější neřeknu a neřeknu, ani kdyby mi za to sliboval půjčení Harryho Pottera.

Já nejen že si deník píšu, ale také čtu deníky jiných. Že jsem nestyda? Vždyť se to může, koupil jsem si ty deníky v knihkupectví! Tajemství druhých mě prostě lákají, a tak si rád čtu deníky slavných osobností, třeba spisovatelů. Můj starší šotkovský brácha říká, že až vyrostu, mám si přečíst deníky Karla Hynka Máchy, že budu koukat. To teda doufám, že se jednou taky nestanu slavným a moje deníky mi někdo nevydá… To bych se asi propadl...

Některé deníky se staly populárními, protože popisují důležité světové události z pohledu obyčejného člověka. Moc mě dojal deník Anne Frankové, který si psala malá židovská holka během 2. světové války, kdy se skrývala se svou rodinou před nacisty.

Nejradši čtu ale deníky vymyšlené. Slyšeli jste třeba o Deníku malého poseroutky, o Tajném deníku Adriana Molea, nebo o Deníku Bridget Jonesové? Jestli jo, tak asi víte, že např. Deník malého poseroutky ve skutečnosti nenapsal jedenáctiletý Greg, ale dospělý muž jménem Jeff Kinney, který se umí do malého kluka jen výborně vcítit, a proto se jeho vtipné deníky stávají nejčtenějšími dětskými knihami. Na Adriana Molea si zase zahrála spisovatelka Sue Townsendová. A schválně, jestli víte, kdo se vydává za Bridget Jonesovou?

Na těchto denících mě baví, že působí hodně skutečně. Samo vyprávění v první osobě by mě neobalamutilo, kdyby k tomu ještě nebylo přidané to datum a slovní vyjadřování typické pro takové to mluvení pro sebe. I nespisovné výrazy, klení, nedokončené věty a kresbičky jsou tu dovolené, až mi jde z toho hlava kolem. A jen těžko si připomínám, že tenhle deník není opravdický.

Právě proto je deník oblíbeným žánrem nás začínajících spisovatelů. Můžeme psát docela přirozeně tak, jak mluvíme. Když píšu svůj opravdový deník, popisuju svoje zážitky, myšlenky a pocity úplně přirozeně. A když píšu deník vymyšlený, stačí se co nejvíc vžít do osoby, zvířete, nebo věci, za kterou promlouvám. Snažím se zdůraznit to, co je pro ni typické, čím se liší od ostatních. Např. jaké podivuhodné příhody může zažívat slon se svým chobotem, co si může myslet důchodce o dětech žijících v jeho domě a jak se může cítit žvýkačka putující z tenisky na chodník, z chodníku na podpatek...

Tak když se vám bude chtít, taky to zkuste. Psát cizí deník je totiž stejně zábavné jako ho číst. Možná ještě víc, protože vytváříte tak trochu literární podfuk.

Šotek

Zobrazení: 86218

Hodnocení: 2.2 (2148 hlasů)

 

1. 12. 2015