Chuť bát se mají lidé odedávna. A proto vymýšlejí příběhy, které nahánějí hrůzu. Dřív se báli u pohádek, dneska se bojí u hororů. Co se změnilo? Co je podstatou strachu a v čem je tajemství dobrého strašidelného příběhu?   

                      Kniha hrůzostrašných povídek od kolektivu autorů pod vedením Ivony Březinové

Hrůzostrašná vyprávění patří k nejstarším příběhům, které si mezi sebou lidé kdy povídali. Vznikaly už dávno před tím, než se začaly příběhy zapisovat a tisknout do knih. Nejstarší pohádky jsou plné tajemných bytostí, strašidel a nadpřirozených jevů. Není divu, lidé si je často vyprávěli večer, po tmě, protože přes den na nějaké povídání pro samou práci neměli čas. A tma, mihotavé stíny svíčky a podivné zvuky v křoví za oknem strašidelnou atmosféru pěkně dokreslovaly. Však pohádky původně nebyly určené dětem, ale vyprávěli si je dospělí. Děti jen se zatajeným dechem zpovzdálí poslouchaly to, co pro jejich uši vlastně vůbec nebylo.

Některé hrůzostrašné prvky zůstaly v pohádkách dodnes. Zkus si jich co nejvíc sepsat a seřadit do skupin podle společných rysů. Které z nich na tebe působí víc a které méně? Udělej si pro přehled taky seznam všech hrůzostrašných pohádkových bytostí, které tě napadnou (černokněžník, ježibaba, bludička…) a totéž udělej i s pověstmi (bezhlavý rytíř, bílá paní…). U postav si uvědom, čím která působí strašidelně. Zvládl bys ke každé postavě vytvořit vnější charakteristiku, tedy jak vypadá (černý plášť, divoce vlající šedý vous, hrb, pronikavé ohnivé oči…), a vnitřní charakteristiku, tedy povahu a vlastnosti (podlost, ziskuchtivost, krutost atd., což se projevuje nejen ve skutcích, ale také např. ďábelským smíchem, skřehotavým hlasem nebo naopak tajemným syčivým šepotem…)?

Jak se změnilo to, co nás děsí

Pohádky se postupem času staly hlavně četbou dětí. Upřímně řečeno, koho dnes vystraší ježibaba tím, že nutí Jeníčka a Mařenku usednout na lopatu, aby je šoupla do pece. Mnoho pohádkových motivů, dříve strašidelných, získalo časem dokonce poněkud komický nádech. Zvlášť v českých pohádkách vystupují často čerti a vodníci, kteří svým jednáním vzbuzují spíš smích než strach.

Funguje to ale i opačně! Když se dnes zamyslíme nad některými líbeznými motivy z pohádek, může nám před očima vyrůst horor, při kterém tuhne krev v žilách. Představ si například malou Popelčinu nožku. Námět je to starý několik tisíc let a pochází z Číny. Ideál krásy představované malou nohou často vedl ve staré Číně rodiče dívek k tomu, že jim od útlého věku nohy deformovali, bolestivě je stahovali, svazovali a křivili, takže ono dlouhodobé mučení mělo za následek, že pak dívka sice obula miniaturní střevíček, ale nemohla chodit, a proto ji zmrzačenou přenášeli na židli.

Co si ve světle takového poznatku zkusit pohádku o Popelce přepsat? Pěkně tak, aby z ní běhal mráz po zádech. Najednou před sebou vidíme úplně jiný příběh s úplně jinou hrdinkou. Možná ti při psaní pomůže, když příběh popíšeš přímo z pozice trápené dívky, takže bude celá situace viděná jejíma očima. Zkrátka piš, jako bys byl ona. Takovému způsobu psaní se říká ich-forma. „Ich“ totiž znamená německy „já“ – a my předstíráme, že postava je já.

Čeho se vlastně bojíme

Pohádky si dnes svou strašidelnou moc ponechávají už jen nad malými dětmi. My ostatní víme, že čerti, vodníci a bludičky neexistují. Lidé se takových bytostí dřív báli, protože si mysleli, že způsobují děsivé přírodní jevy, které si jinak neuměli vysvětlit. Ale dneska víme, že se nad bažinatými místy mohou koncentrovat plyny, které za určitých okolností způsobí, že vidíme drobné poskakující ohníčky – takže nám žádná bludička strach nenažene. Jenže co věděl člověk dávných dob o chemii a fyzice? Čemu nerozuměl, to považoval za nadpřirozené a přičítal to kouzelným nadpřirozeným bytostem.

A tím se dostáváme k velmi důležitému bodu hororu. Člověk má většinou strach z toho, čemu nerozumí a co si nedokáže logicky zdůvodnit. A takových jevů kolem nás je stále dost! Nadpřirozeno lidi děsí i dnes. Takže i když staré dobré pohádky v dnešní době hrůzu většinou nenahánějí, stále velmi dobře funguje strach z neznámého.

Zamysli se, co tě děsí ve skutečném světě. Někdo má strach z hadů, někdo z pavouků, jiný se bojí tmy atd. Sestav si žebříček toho, čeho se nejvíc bojíš. Zkus si jasně pojmenovat, co přesně tě na daných jevech děsí. Dá se vystopovat, co tvoje strachy vyprovokovalo? Takovou situaci popiš, jistě bude mít náboj.

Zkus svůj žebříček strachů porovnat s rodinou a kamarády a vytvoř si vlastní hororovou statistiku, čeho se Tvé okolí bojí nejvíc. O tom pak můžeš se zaručeným úspěchem napsat horor. Zkus si ještě předem o tématu, pro které ses rozhodl, najít informace třeba na wikipedii nebo v jiné encyklopedii.

Webové stránky autorek:

• Ivona Březinová: www.ivonabrezinova.cz
  
• Zuzana Frantová: www.frantova.cz

Plakát ke knize Zuby nehty: