Medvídek Felix

Autor

Hana Bednářová

Všechno to začalo o letošních prázdninách v jednom zastrčeném obchůdku v malé vesničce pojmenované podle Mistra Jana Husa – Husinec. Poklidně jsem si seděl v rohu obchůdku na poličce. Patřil jsem mezi starší obyvatele hračkářství, protože sem zavítali zákazníci pouze jednou za čas.

                        

                         Foto: Hana Bednářová

 

Když už se jednou nějaké dítě objevilo, mělo zájem o úplně jiné hračky než jsem já. Holčičky se ve většině případů rozběhly k regálu s panenkami a bez dlouhého rozhodování si k pokladně pyšně nesly tu nejnačančanější, s růžovými šatičkami a dlouhými, ve světle se třpytícími vlásky. Chlapečci se naopak zahleděli na druhou stranu obchodu k poličkám, jež byly naplněny nejrůznějšími autíčky, která hrála všemi barvami. Dále jejich zrak upoutali rytíři v plné zbroji sedící na čistokrevných koních.

O mě, ubohého smutného chlupatého medvídka, nikdo nezavadil ani pohledem. Možná na tom měla vinu moje blankytně modrá barva, jež ve tmavé části hračkářství získala nelichotivý zelený nádech. Nebo snad za to může můj nakřivo přišitý nos, který se ve výrobě trošku nepovedl? Ať je to tak či tak, myslel jsem si, že budu odsouzen zůstat na poličce navždy.

Když v tom se jednoho dne v obchodě objevil jakýsi pán a za ním vpochodovaly dvě děti. Zřejmě bratr a sestra. Chlapečkovi bylo odhadem devět let. Měl na sobě tričko s krátkým rukávem a uprostřed měl nakreslené auto. Stydlivě pozdravil prodavače a - jak se dalo čekat – mířil si to rovnou k regálu s auty. Pán, jenž s ním přišel, ho následoval. Začali se probírat hasičskými auty. U vchodu zůstala stát dívka. Řekl bych, že jí bylo asi třináct let.

Pomalu procházela obchodem a pozorně si prohlížela všechny hračky. U žádné se však nezastavila, jen ji přejela pohledem a pokračovala. Zdálo se, že si nic nevybere. Chvíli váhala nad knihou o koních, ale nakonec ji vrátila zpět do police a mířila směrem k regálu s auty, kde se otec a syn bavili o autech a přemýšleli, kterým z nich doplní svoji domácí sbírku.

Dívka nejistým krokem postupovala uličkou. Prošla kolem mě. Moje naděje se ztratila tak rychle, jako se objevila. Posmutněl jsem. Když v tom se dívka otočila a vracela se! Zdrcen prvním zklamáním jsem ani nedoufal, že by se na mě jen podívala, natož si mě koupila. Přestal jsem ji sledovat a ponořil se do svých snů o tom, jak bych byl se svým novým majitelem šťastný. Když v tom mě z mého snění vytrhl pocit, že se mnou někdo hýbe. Podíval jsem se a úplně strnul.

Ta dívka ke mně natáhla ruce a opatrně mě snesla z police. Chytla mě do rukou a nesla mě ke svému tatínkovi. „Tati, koupíš mi prosím tohoto krásného medvídka?“ zeptala se a usmála se na něj. Ano, opravdu to řekla! V duchu jsem se modlil, aby její tatínek svolil. Chvíli si mě prohlížel a potom řekl tu větu, na kterou nikdy nezapomenu: „Jestli ho opravdu chceš, tak ti ho koupím.“

Moje plyšové srdíčko poskočilo radostí. Radost, která ve mně zavládla, se nedala ani vyjádřit slovy. Šťastná byla i moje nová majitelka. Tatínek, chlapeček nesoucí autíčko v krabičce a moje kamarádka se mnou v náručí se vydali rychlým krokem k pokladně. Tatínek zaplatil a vyšli jsme z obchodu.

Za tu dobu strávenou v obchodě jsem dočista zapomněl, jak vypadá sluníčko. Bylo vysoko na obloze a velmi silně hřálo. V mém teplém kožíšku mi bylo horko, ale nevnímal jsem to. V hotelovém pokoji, kde byla moje nová majitelka (jmenuje se Hanka) s rodinou ubytovaná, mi sundala cedulku, již jsem měl přivázanou na noze, a posadila mě na postel. Dala mi jméno Felix. Můžu říct, že se mi toto jméno velmi zamlouvalo.

Od té doby mě moje majitelka bere na všechny výlety, protože jsem se stal takovým „cestovním medvědem“. Mám nejlepší majitelku na světě!

Hana Bednářová, 8. ročník

ZŠ Smíškova Tišnov

Hana Bednářová

Zobrazení: 43816

Hodnocení: 2.2 (1382 hlasů)

Související články:

 

7. 9. 2011