Mladá smrt

Autor

Kateřina Liebigová

„Mami, já nikam nechci!“ řekla jsem.

„Ach, Katie, musíš!“ odpověděla máma.

„Slyšela jsi ty povídky o ulici Fear Streat?“

„Ne neslyšela a je mi to celkem jedno, konec diskuze,“odpověděla rozpačitě matka.

Odvrátila jsem svůj zrak od matky a rozzuřeně jsem vyběhla po schodech do pokoje. Nechtěla jsem bydlet v té ohavné ulici. Šíří se o ní samé zvěsti.

Někdo zaklepal. Vstoupil můj bratr Harry. „Seš v pohodě, ségra?“ zeptal se ustaraně.

„Nejsem, do tý ohavný ulice se stěhovat nebudu!“ řekla jsem rozzlobeně.

„Já taky ne, ale bude to vzrůšo,“ řekl pobaveně Harry.

Oba jsme se zasmáli.

„Asi máš pravdu,“ usmála jsem se.

„Tak se pořádně vyspi,“ řekl šibalsky Harry a s úsměvem odešel.

Ráno jsem se vzbudila a hned jsem zamířila k zrcadlu. No, nevypadala jsem zrovna jako člověk, ale spíš jako kdyby u vás zaklepal zrzavý upír s křivými zuby. Po dlouhém koukání na sebe do zrcadla jsem si všimla, že mi poněkud rychle narostly dlouhé zrzavé vlasy, které byly momentálně rozcuchané, a na sobě jsem měla polodlouhou noční košili, ze které byly vidět krásné dlouhé štíhlé nohy.

Věděla jsem, že když se do Fear Streat nastěhujeme, budu muset nastoupit na novou školu. Ne, už mi to stačilo na mé předchozí škole, kde jsem nebyla celkem oblíbená, spíše jsem byla jako šedá bezbranná myš mezi kočkami. Všichni si o mně mysleli, že jsem totální cvok. Můj bratr Harry byl podle všech holek na škole sympatický kluk s hnědými vlasy a zářícíma očima barvy tyrkysové modře, prostě přesný opak mě.

„Kati, běž pro bratra, ať se nasnídá!“ vyrušila mě z pozorování máma.

„Ano, mami,“ řekla jsem poslušně.

Vyběhla jsem po schodech a zamířila jsem k Harrymu do pokoje. Vtrhnu mu do pokoje a nevěřícně zírám na zakrvenou podlahu.

„Harry!? Proboha Harry?!“zakřičela jsem s očima plnými slz.

Harry ležel nehybně na podlaze v kaluži rudé krve. Běžeka jsem popadnout bratra.

„Harry!!!“

Konečně promluvil, byl živý. „Sestřičko, moc se omlouvám, že jsi“… (dlouhá odmlka).

„Proč se omlouváš?!“ nevěřícně jsem zírala.

„Žes mi naletěla na tak blbý fór,“ odpověděl se smíchem Harry.

Teprve za 1 minutu jsem se probrala z šoku a hromadila se ve mně zlost. „Ty, ty, ty, ty hlupáku!!!! Jak jsi mohl? Jsi nesnesitelný blbec,“ zakřičela jsem.

„Omlouvám se,“ řekl Harry s povzdechem, ale v jeho hlase zněl ještě smích.

„Já jsem ti na to vůbec neskočila,“ odsekla jsem namyšleně, ale začala jsem se smát.

„Jo jasně, tohle ti nezbaštím, sestřičko!“ řekl se smíchem Harry.

„Co se to tam nahoře děje?!“ zařvala máma.

„Nic mami! Harry má jen rád výtvarnou výchovu a hnusný humor!“ odpověděla jsem mámě.

Následující noc jsem spala jako nemluvně. Nikdy mě nevzbudily bouřky nebo něco podobného, ale v tuto noc nebyly žádné bouře. Byla klidná noc, kterou ale vyrušil výkřik. Mužský výkřik. Hned mě napadl Harry. Myslela jsem si, že to je zase jeden z jeho vtípků.

Vešla jsem do pokoje. Pokoj byl v záři měsíčních paprsků tajemný. Harry, ten kluk, který mě vždy rozesmál, ten kluk, který byl hyperaktivní, ten kluk, kterého mám šíleně ráda, ležel na podlaze v nepřirozené poloze s otevřenýma očima a pusou ve tvaru výkřiku. Nebyl to vtip, byla to holá skutečnost. Běžela jsem k němu, chtěla jsem nahmatat puls, ale už byl mrtvý. Společně s mámou jsme zavolali záchranku. Už jen konstatovali smrt. Příčinou jeho smrti byl šok. Šok? Z čeho nebo z koho mohl dostat šok? Kladla jsem si pro sebe otázky. Doktora by bylo marné se ptát, protože sám říkal, že ví jen šok, ale další okolnosti neví. Jsem na to sama.

Následující noc jsem nespala. Nejen kvůli Harrymu, ale i škole. V pondělí už jdu na Shelwillskou střední školu. Musím se soustředit, pomyslela jsem si. Snad ta hrůza skončí. A neskončila. Slyšela jsem mámu, jak naříkává a vzlyká. Bylo mi jí líto. Jenže naříkávání a vzlykání přidávalo na intenzitě. Slyšela jsem, jak jde dolů ze schodů. Najednou zařvala jako nikdy předtím a jen jsem slyšela, jak padá. Bože můj! Máma spadla ze schodů! Ihned jsem za ní běžela. Začala jsem brečet a skácela jsem se na podlahu vedle maminky. Moje maminka je mrtvá. Jak? Proč? Nemůže mě tu nechat, je to určitě jen zlý sen. No tak, Katie, vzbuď se. Štípat a bouchat jsem se mohla, jak jsem chtěla, ale bylo to marné. Nebyl to sen. Zavolala jsem záchrannou službu a policii. Zatímco si doktoři lámali hlavu nad tímto případem, policie si mě odvezla na stanici. Určitě si myslí, že jsem je zabila. Maminku a bratříčka. Ať si myslí, co chtějí, já vím své.

„Tak povídej, co se stalo, holčičko?“ řekl mi přísně policista.

Neodpověděla jsem.

„No tak, musíš jednou promluvit!“

Zase jsem neodpověděla.

„Tak hele, ty spratku, nemám na tebe celý den čas! Na to, abys trucovala, nemáš právo! Jsi jediná podezřelá“.

„Šerife!“ okřikl ho policista.

„Co je?! Má právo vědět, co si myslíme!“ zařval šerif.

„Nebyla jsem to. V tom domě je něco zlého. Něco, co zabilo mého bratra a maminku,“ špitla jsem.

„Tak zlého jo?!“ řekl skoro s pobavením šerif. „Pojď na chvilku stranou, Sebastiane,“ řekl šerif přítomnému mladému policistovi.

Šli na chodbu a něco řešili. Slyšela jsem jenom Sebastianovo odmítání. Rozlítly se dveře. Dovnitř vstoupil šerif a mnoho strážníků. Sebastian se chtěl dostat dovnitř, ale někdo ho držel.

„Slečno Hertitová , rozhodli jsme, že vás na nějaký čas zavřeme do psychiatrické léčebny,“ řekl šerif.

„C-c-cože?! Nejsem cvok a natož vrah! Nic nevíte! Jste jen šerif!“zaječela jsem.

„Odneste ji! Ať mi jde z očí!“ poručil šerif.

V psychiatrické léčebně jsem byla zavřena 1O dlouhých let. Pustili mě až v mých 26 letech. Nebyla jsem schopna se uživit. Okolní svět na mě působil pesimisticky. Žádné dobré vlastnosti jsem ani nehledala. Jsem opuštěná. Začala jsem brát drogy. Peníze na ně vždycky ukradnu. Nikdo nikomu nedá balíček slastí jen tak zadarmo, že? Chci přestat, ale je to strašně návykové a do dalšího nápravného ústavu jít nehodlám!

Jmenuju se Katie Hertitová a tohle je celý můj život a příběh dohromady.

Kateřina Liebigová, 9. Ročník
ZŠ a MŠ Ruská ulice 2059, Litvínov

Kateřina Liebigová

Zobrazení: 31753

Hodnocení: 2.2 (1259 hlasů)

Související články:

 

3. 12. 2012

 
 

Mladá smrt

Autor

Kateřina Liebigová

Vyhledat:
Eliška Lajblová - bez titulku1. 1. 2013 15:58 

Ty teda umíš psát horory.

zp - bez titulku8. 7. 2013 15:18 

ja z tohohle nebudu aspon tyden spat!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
proc ja to jenom cetla?!

laura gabčová - bez titulku11. 5. 2015 18:28 

bylo jedno hovno a hovno a to hovnoooo zdechlo bleeeeeeeeeeee....

«
1/1
«
Příspěvky do diskuze mohou zasílat pouze přihlášení uživatelé.

Kateřina Liebigová

Zobrazení: 31801

Hodnocení: 2.6 (665 hlasů)

 

12. 12. 2012